10 nejlepších rockových a metalových kytaristů podle Jordiho

Sestavit žebříček deseti nejoblíbenějších kytaristů není vůbec jednoduché. Zvlášť ve chvíli, kdy člověk poslouchá hudbu napříč několika desetiletími a každý z vybraných muzikantů mu nabízí něco úplně jiného.

V mém případě nerozhoduje pouze rychlost, technická dokonalost nebo počet tónů, které dokáže kytarista zahrát během několika sekund. Mnohem důležitější je pro mě vlastní rukopis. Kytarista musí být rozpoznatelný, musí skladbě něco přinášet a jeho hra ve mně musí vyvolávat emoce.

Následující pořadí je proto čistě osobní. Nejde o seznam objektivně nejlepších kytaristů všech dob. Jde o deset hráčů, jejichž riffy, sóla a celkový přístup ke kytaře mě dokázaly nejvíce oslovit.

10. Kee Marcello

Můj žebříček otevírá švédský kytarista Kee Marcello, známý především ze svého působení v kapele Europe. Do skupiny nastoupil v roce 1986 a nahrál s ní alba Out of This World a Prisoners in Paradise.

Na jeho hraní mě baví hlavně elegance. Kee Marcello dokáže být technický, rychlý a přesný, aniž by jeho sóla působila jako chladná ukázka kytarových schopností. Vždy v nich zůstává melodie a cit pro samotnou skladbu.

Jeho styl dokonale zapadá do melodického hard rocku konce osmdesátých let. Má v sobě potřebnou dávku virtuozity, ale zároveň nikdy nezapomíná na refrén, atmosféru a emoce. Právě tato kombinace mu v mém žebříčku zajistila desáté místo.

9. Wes Borland

Na devátém místě se nachází Wes Borland, kytarista Limp Bizkit a jeden z nejvýraznějších hudebníků celé nu metalové generace.

Wes Borland pro mě není typickým kytarovým hrdinou. Jeho síla nespočívá v dlouhých sólech ani v klasickém hardrockovém předvádění. Mnohem důležitější je jeho schopnost vytvářet podivné zvuky, nečekané přechody a jednoduché riffy, které člověk pozná během několika sekund.

Bez jeho kytary by Limp Bizkit podle mě nikdy neměli tak osobitý zvuk. Fred Durst sice vždy přitahoval největší pozornost, ale právě Borland dodával hudbě kapely temnotu, experimentální rozměr a zvláštní napětí.

Někdy dokáže být jeho hra až nepříjemná nebo chaotická. Právě díky tomu však nezní jako nikdo jiný. A vlastní, okamžitě rozpoznatelný rukopis je pro mě při podobném žebříčku zásadní.

8. Martin Sweet

Osmé místo patří Martinu Sweetovi, kytaristovi švédské skupiny Crashdïet a jednomu z muzikantů, kteří pomohli přenést sleaze rock do nového tisíciletí. Martin Sweet zůstává pevnou součástí kapely od jejích začátků.

Na jeho hraní mám rád spojení moderního zvuku s odkazem na nejlepší hardrockové kapely osmdesátých let. Jeho riffy jsou tvrdé, ale zároveň dostatečně melodické. Dokáže podpořit velký refrén, vytvořit potřebnou atmosféru a ve správnou chvíli přidat sólo, které skladbu skutečně posune.

Martin Sweet možná nemá tak slavné jméno jako některé legendy umístěné výše, ale jeho práce pro Crashdïet je podle mě nedoceněná. Pomohl vytvořit zvuk kapely, která nepůsobí jen jako nostalgická kopie minulosti.

Jeho styl v sobě má špínu, melodii i nakažlivou energii. Přesně tak by měl dobrý sleaze rock znít.

7. Andy Zata

Na sedmém místě je Andy Zata, vlastním jménem Andreas Eriksson. Do širšího povědomí se dostal zejména díky působení v Crazy Lixx a později hrál také s britskou skupinou Inglorious.

Andy Zata mě oslovuje především melodičností a schopností vytvářet sóla, která do hardrockových skladeb přirozeně zapadají. Nejde o bezhlavé předvádění techniky. Jeho hra má řád, dobře se poslouchá a dokáže podpořit energii celé kapely.

Líbí se mi také jeho cit pro klasický hardrockový zvuk. Dokáže navázat na tradici osmdesátých let, ale nepůsobí přitom zastarale. Jeho hra je čistá, přesná a výrazná, přesto si zachovává potřebnou rockovou dravost.

V konkurenci známějších jmen může být Andy Zata trochu přehlížený. V mém osobním žebříčku si však sedmé místo rozhodně zaslouží.

6. Chris Holmes

Šestou příčku obsadil Chris Holmes, jehož kytara se nesmazatelně zapsala do klasického období W.A.S.P. S kapelou působil v osmdesátých letech a později se do ní ještě jednou vrátil.

Chris Holmes pro mě představuje pravý opak dokonale uhlazeného studiového hráče. Jeho hra je špinavá, nebezpečná a místy téměř nekontrolovatelná. Přesně to však ke klasickým W.A.S.P. patřilo.

Jeho riffy mají v sobě drzost a agresivitu. Nezní jako něco, co bylo vytvořeno podle přesného plánu nebo pečlivě spočítaného receptu. Působí, jako kdyby kytara mohla každou chvíli explodovat.

Právě tato syrovost mě na Holmesovi baví. K rockové a metalové hudbě podle mě vždy patřila určitá dávka nebezpečí. Chris Holmes ji dokázal dostat nejen na koncertní pódium, ale také přímo do samotných skladeb.

5. Vito Bratta

První polovinu žebříčku uzavírá Vito Bratta, bývalý kytarista a jeden z hlavních skladatelů skupiny White Lion.

Vito Bratta je pro mě ukázkou kytaristy, který dokáže spojit vysokou technickou úroveň s obrovským citem pro melodii. Jeho sóla nejsou pouze přidanou částí skladby. Často fungují jako další samostatný příběh.

Dokáže hrát rychle a složitě, ale jeho tóny mají stále smysl. Nesnaží se posluchače ohromit pouze rychlostí. Každá fráze má své místo a jednotlivá sóla si člověk dokáže zapamatovat podobně jako hlavní refrény.

Vito Bratta možná nezískal takovou dlouhodobou popularitu jako jiní slavní kytaristé jeho generace. Jeho práce s White Lion však podle mě patří k tomu nejlepšímu, co melodický hard rock osmdesátých let nabídl.

4. Ace Frehley

Na čtvrtém místě nemůže chybět Ace Frehley, spoluzakladatel a původní sólový kytarista skupiny KISS. Jeho styl, zvuk i postava Spacemana ovlivnily celé generace budoucích hudebníků.

Ace pro mě nikdy nebyl kytaristou, kterého bych obdivoval kvůli technické dokonalosti. Jeho největší síla spočívala v osobnosti. Stačí několik tónů a člověk okamžitě pozná, kdo hraje.

Jeho sóla jsou melodická, přímočará a často působí jednodušeji než výkony řady jiných kytarových hrdinů. Jenže právě v této zdánlivé jednoduchosti se ukrývá jejich síla. Ace dokázal zahrát přesně to, co skladba potřebovala.

K tomu je nutné přidat jeho nenapodobitelnou pódiovou prezentaci, kouřící kytary a charakteristický přístup k nástroji. Pro mnoho lidí se stal důvodem, proč vůbec začali hrát na kytaru. A to je možná větší úspěch než jakákoli technická dokonalost.

3. Zakk Wylde

Bronzová pozice patří Zakku Wyldovi, jehož jméno je spojeno především s Ozzym Osbournem a vlastní kapelou Black Label Society.

Zakk má jeden z nejrozpoznatelnějších kytarových zvuků vůbec. Jeho mohutné riffy, agresivní vibrato a typické umělé flažolety dokážou skladbu okamžitě proměnit v něco, co zní jako jeho vlastní práce.

Na jeho hraní mě baví hlavně spojení obrovské síly s emocemi. Dokáže vytvořit těžký riff, který působí jako padající zeď a o několik okamžiků později zahrát citlivé sólo nebo akustickou pasáž.

Někdy může jeho styl působit přehnaně. Zakk však nikdy nehraje opatrně nebo napůl. Do každého tónu dává celou svou osobnost. Jeho kytara je hlasitá, sebevědomá a nezaměnitelná. Nejsem žádný fanda Black Label Society. Zakka jsem žral už jako malý kluk, když hrál s Ozzym. Dlouhé světlé vlasy, červeno-bílé nebo černo-bílé terčové kytary mi vždy zrychlily tep, jenom jsem to viděl. Je to můj vzor z dětství.

Právě proto mu patří třetí místo.

2. Richie Sambora

Těsně pod vrcholem skončil Richie Sambora, dlouholetý kytarista a jeden z klíčových skladatelů nejslavnějšího období Bon Jovi. Společně s Jonem Bon Jovim se podílel na vzniku řady největších hitů kapely.

Richie Sambora pro mě vždy představoval mnohem víc než pouze sólového kytaristu. Je výborným skladatelem, zpěvákem a muzikantem, který dokonale chápe, co konkrétní píseň potřebuje.

Jeho hra vychází z blues a klasického rocku, ale zároveň má obrovský cit pro velké melodie. Dokáže vytvořit zapamatovatelný riff, výrazné sólo i drobný kytarový motiv, který posluchače provází celou skladbou.

Velkou předností je také jeho schopnost nepřekážet písni. Sambora nemusí dokazovat své schopnosti v každém taktu. Umí ustoupit, podpořit zpěv a objevit se přesně ve chvíli, kdy jeho kytara přinese největší účinek.

Jeho souhra s Jonem Bon Jovim patřila k základním pilířům klasického zvuku kapely. Richie nebyl pouze muzikant stojící vedle hlavního zpěváka. Byl spoluautorem identity Bon Jovi.

1. Mick Mars

Na prvním místě mého osobního žebříčku stojí Mick Mars, spoluzakladatel a kytarista klasické sestavy Mötley Crüe. Po více než čtyřech desetiletích s kapelou ustoupil z koncertního života, ale jeho zvuk zůstává neoddělitelnou součástí její historie.

Mick Mars možná není jméno, které by se pravidelně objevovalo na prvních místech žebříčků technicky nejdokonalejších kytaristů. Pro mě je však přesným příkladem hráče, který dokázal vytvořit naprosto jedinečný zvuk.

Jeho riffy jsou temné, špinavé, těžké a okamžitě rozpoznatelné. Mötley Crüe měli extravagantní image, výrazného zpěváka a divokou rytmickou sekci, ale právě Marsova kytara dodávala jejich hudbě potřebnou tvrdost.

Nikdy nemusel hrát zbytečně mnoho tónů. Dokázal vytvořit jednoduchý riff, který měl větší sílu než dlouhé technické sólo. Jeho hra sloužila skladbě, ale zároveň jí pokaždé vtiskla vlastní charakter.

Mick Mars je pro mě kytarista, jehož význam bývá někdy zastíněn vším, co se kolem Mötley Crüe odehrávalo. Když se však člověk soustředí pouze na hudbu, zjistí, jak zásadní jeho kytara pro celou kapelu byla.

Proto v mém osobním žebříčku obsadil první místo.

Zvláštní ocenění: Dave „Snake“ Sabo a Scotti Hill

Na závěr musím přidat zvláštní ocenění pro kytarové duo Dave „Snake“ Sabo a Scotti Hill ze Skid Row. Nechtěl jsem je rozdělovat a rozhodovat, který z nich by měl v žebříčku stát výše. Jejich největší síla totiž podle mě spočívá právě ve společné souhře.

Skid Row vždy disponovali dvěma výraznými kytarami, které se vzájemně doplňovaly. Jedna mohla držet tvrdý rytmus, zatímco druhá přidávala melodii, vyhrávku nebo sólo. V další skladbě si oba hráči své role vyměnili.

Jejich kytary dokážou být melodické, agresivní i překvapivě těžké. Především na klasických nahrávkách Skid Row je krásně slyšet, že nejde jen o dva muzikanty hrající vedle sebe. Jde o sehranou dvojici, která společně vytváří jeden celek.

Samostatně jsou oba výbornými kytaristy. Dohromady však mají něco navíc. Právě proto získávají zvláštní ocenění mimo hlavní pořadí.

Žebříček, ve kterém rozhodují emoce

Každý posluchač by podobný seznam sestavil úplně jinak. Někdo by se soustředil na techniku, jiný na historický význam a další by dal přednost extrémnímu metalu, progresivní hudbě nebo blues.

U mě rozhodují hlavně emoce, charakteristický zvuk a schopnost vytvořit skladbu, ke které se chci opakovaně vracet. Proto se v jednom žebříčku potkávají Wes Borland, Richie Sambora, Zakk Wylde, Vito Bratta i Mick Mars.

Každý z nich přistupuje ke kytaře jinak. Všichni však dokázali vytvořit vlastní rukopis, který nelze zaměnit s nikým jiným. A právě to je pro mě znakem skutečně výjimečného kytaristy.