Master Of Puppets

Existují alba, u kterých člověk skoro nesmí říct, že ho nebaví. Nahrávky obklopené tak silným kultem, že jakákoliv kritika působí téměř jako provokace. Třetí studiové album Metallicy Master of Puppets z roku 1986 mezi ně bezpochyby patří. Pro mnoho fanoušků představuje vrchol celé diskografie kapely, učebnici thrash metalu a jednu z nejdůležitějších desek svého žánru.

Já jsem se u ní ale vždycky spíše nudil.

Neznamená to, že bych neviděl její hudební kvality nebo nechápal, proč získala tak výjimečné postavení. Metallica zde hraje technicky přesně, tvrdě a sebevědomě. Album má mohutnou produkci, řadu nezapomenutelných riffů a sestavu, která v té době patřila k tomu nejlepšímu, co metalová scéna nabízela. Přesto se k němu nedokážu vracet s takovou chutí jako k předchozímu Ride the Lightning.

Ride the Lightning pro mě zůstává osobnější deskou

Na Ride the Lightning jsem vyrůstal. Právě proto pro mě má album úplně jinou emocionální hodnotu. Jeho skladby mi připadají přímočařejší, přirozenější a hlavně posluchačsky vděčnější. Dokážou být propracované, aniž by ztrácely tah a atmosféru.

U Master of Puppets mám často opačný pocit. Metallica jako by chtěla téměř v každé skladbě předvést co nejvíce nápadů, změn tempa, riffů a instrumentálních pasáží. Samotná kvantita však podle mě automaticky neznamená vyšší kvalitu. V některých momentech naopak rozmělňuje to nejlepší, co daná skladba nabízí.

Podobný problém jsem měl později také s albem …And Justice for All. Obě nahrávky na mě působí dojmem, že kapela nedokázala včas skončit. Některé skladby mají skvělé základy, ale namísto úderného zakončení pokračují dalšími částmi, které už pro mě nepřinášejí nic skutečně zásadního.

Battery funguje přesně tak, jak má

Úvodní Battery patří k momentům, které si užívám. Akustický začátek postupně přechází do agresivního thrashmetalového náporu a album díky němu dostává okamžitou energii. Skladba je rychlá, tvrdá a má přesně ten druh intenzity, který od Metallicy očekávám.

James Hetfield zde zní hladově a kapela působí jako dokonale sehraný stroj. Battery je důkazem, že Metallica nemusela skladby zbytečně natahovat, aby vytvořila něco působivého. Riffy mají sílu, tempo neustále žene hudbu dopředu a celé číslo si udržuje pozornost od začátku do konce.

Právě podobných okamžiků bych na albu ocenil více.

Master of Puppets má skvělé části, ale trvá příliš dlouho

Titulní Master of Puppets je bezpochyby ikonická skladba. Hlavní riff patří k nejznámějším v historii metalu a refrén má obrovskou sílu. Nelze popřít ani její kompoziční ambice. Metallica zde střídá agresivitu, melodii a atmosférické instrumentální pasáže s mimořádnou jistotou.

Přesto mi připadá zbytečně dlouhá.

Skladba obsahuje několik výborných motivů, ale ne všechny potřebovaly být rozvedeny do tak rozsáhlé kompozice. Ve chvíli, kdy se po klidnější prostřední části znovu vrací hlavní thrashmetalový nápor, už mám často pocit, že jsem slyšel vše důležité. Místo očekávání dalšího vývoje začínám kontrolovat, kolik minut ještě zbývá.

To samozřejmě není objektivní nedostatek. Pro řadu posluchačů je právě rozsah skladby její největší předností. Nabízí promyšlenou cestu, několik rozdílných nálad a postupně budované napětí. Já bych ale dal přednost kratší a sevřenější podobě, která by zachovala nejsilnější části a odstranila přebytečná místa.

Welcome Home (Sanitarium) přináší potřebnou atmosféru

Jednou z nejpříjemnějších částí alba je pro mě Welcome Home (Sanitarium). Skladba má výraznou atmosféru a její pomalejší úvod přináší vítanou změnu. Metallica zde nepůsobí jen jako technicky vyspělá thrashmetalová kapela, ale dokáže pracovat také s napětím, melancholií a postupným stupňováním emocí.

Když se skladba ve druhé polovině rozjede, nepůsobí změna samoúčelně. Agresivnější část přirozeně navazuje na předchozí náladu a skladba má jasný vývoj. Přestože ani ona nepatří k nejkratším, její délka mi zde vadí podstatně méně. Jednotlivé části mají své místo a společně vytvářejí funkční celek.

Právě Sanitarium ukazuje, že delší skladba nemusí být problémem, pokud dokáže po celou dobu udržet atmosféru a pocit skutečného směřování.

Disposable Heroes ztrácí sílu opakováním

Také Disposable Heroes obsahuje řadu momentů, které považuji za povedené. Má agresivní riffy, výrazný textový námět a jeden z nejpůsobivějších refrénů na desce. Hetfieldův hlas zde zní naléhavě a skladba má energii odpovídající tématu vojáka, který je pro své velitele jen snadno nahraditelným nástrojem.

Znovu však narážím na délku.

Skladba se pohybuje přes hranici osmi minut, aniž by podle mě potřebovala tak rozsáhlý prostor. Některé riffy a pasáže se opakují tak dlouho, až postupně přestávají působit. Tam, kde by kratší verze mohla být drtivým thrashmetalovým útokem, vzniká kompozice, která mě v závěru spíše vyčerpává.

Nejde přitom o nedostatek dobrých nápadů. Problémem je jejich dávkování. Kdyby kapela skladbu zkrátila a ponechala pouze nejsilnější části, mohl by pro mě být výsledný účinek mnohem výraznější.

Druhá polovina alba mou pozornost neudrží

The Thing That Should Not Be, Leper Messiah ani závěrečná Damage, Inc. nejsou špatné skladby. Každá obsahuje kvalitní riffy a momenty, které připomínají mimořádné schopnosti tehdejší sestavy. Přesto se mi nikdy nedokázaly dostat pod kůži tak jako nejlepší skladby z prvních dvou alb Metallicy.

Instrumentální Orion je často vyzdvihována jako jeden z vrcholů alba a výrazný otisk baskytaristy Cliffa Burtona. Dokážu ocenit její hudební provedení i atmosféru, ale ani zde necítím potřebu vracet se ke skladbě samostatně. Je působivá jako ukázka muzikantských schopností, avšak posluchačsky mě míjí.

Ve druhé polovině alba se tak většinou dostavuje pocit únavy. Deska je precizní, promyšlená a hudebně bohatá, ale právě její neustálá snaha být velká a komplikovaná mi brání vytvořit si k ní bližší vztah.

Respekt ano, nadšení nikoliv

Master of Puppets má v historii metalu své místo naprosto oprávněně. Metallica na něm rozvinula svůj styl, spojila thrashmetalovou agresivitu s progresivnějším skládáním a vytvořila album, které ovlivnilo celé generace hudebníků.

Historický význam však ještě nemusí znamenat osobní posluchačský zážitek.

Pro mě zůstává Ride the Lightning výrazně přístupnější, atmosféričtější a především zábavnější deskou. Master of Puppets obdivuji spíše z dálky. Slyším jeho kvality, chápu jeho ambice a respektuji muzikantské výkony, ale během poslechu se příliš často přistihnu, že čekám na konec skladby.

Nejvíce si z alba odnáším Battery, titulní skladbu, přestože bych ji zkrátil, Welcome Home (Sanitarium) a část Disposable Heroes. Jako celek je pro mě však nahrávka příliš roztažená a zahlcená množstvím nápadů, které ne vždy prospívají výslednému účinku.

Master of Puppets může být mistrovské dílo. Jen to zkrátka není mistrovské dílo pro mě. Kvantita v jednom songu je něco, co pro mě vždy u Metallicy představovalo nemalý problém.