Jonathan Davis

Intro

Jonathan Davis nikdy nepůsobil jako klasický metalový frontman. Nepotřeboval zpívat o démonech, aby vypadal nebezpečně. Ti skuteční totiž vyrůstali přímo v něm. Jeho hlas dokáže šeptat, prosit, plakat, řvát i vydávat zvuky, které připomínají člověka zahnaného do kouta. Právě díky této otevřenosti se stal jednou z nejvýraznějších osobností moderní tvrdé hudby.

Jako zpěvák Korn pomohl změnit podobu metalu, ale jeho skutečný význam nespočívá pouze v prodaných deskách, vyprodaných halách nebo hudebních cenách. Davis dal hlas lidem, kteří se cítili odstrčení, šikanovaní a nepochopení. Jeho životní příběh je plný bolesti, závislostí, osobních ztrát a okamžiků, kdy musel začínat znovu. Hudba pro něj nikdy nebyla pouhou kariérou. Stala se způsobem, jak přežít.

Dítě, které nikam nezapadalo

Jonathan Howsmon Davis se narodil 18. ledna 1971 v kalifornském Bakersfieldu. Hudba byla součástí jeho života odmalička, ale samotné dětství rozhodně nepřipomínalo bezstarostné vyrůstání budoucí rockové hvězdy. Jeho rodiče se rozešli, když byl ještě malý a rodinné vztahy zůstávaly komplikované. Davis navíc od raného věku trpěl silným astmatem, kvůli kterému opakovaně končil v nemocnici.

Už jako dospívající se výrazně odlišoval od lidí kolem sebe. Zatímco Bakersfield byl konzervativním městem, Jonathan poslouchal Duran Duran, The Cure a další představitele nové vlny. Nosil volné oblečení, výrazné košile, používal make up a nebál se experimentovat se svým vzhledem. Pro spolužáky se tím stal snadným terčem.

Šikana nebyla omezena pouze na posměšky. Davis byl urážen, fyzicky napadán a ponižován také některými dospělými, kteří ho měli chránit. Okolí automaticky soudilo jeho sexualitu pouze podle oblečení a zájmů. Pocity osamění, nejistoty a vzteku se později objevily v písních Korn, především ve skladbě „Faget“.

Místo snahy zapadnout se však stále více uzavíral do vlastního světa. Začal hrát na dudy, účastnil se soutěží a postupně objevoval, že prostřednictvím hudby dokáže vyjádřit věci, o kterých nedokáže normálně mluvit. Dudy se později staly jedním z nejneobvyklejších prvků hudby Korn a zazněly například ve skladbě „Shoots and Ladders“.

Trauma, kterému nikdo nechtěl věřit

Jedním z nejbolestivějších témat Davisovy tvorby je sexuální zneužívání, které prožil jako dítě. Když se pokusil svěřit dospělým, nebyl podle svých pozdějších vyjádření vyslyšen ani pochopen. Pocit, že mu nejbližší lidé nevěří, v něm zanechal stejně hlubokou stopu jako samotné zneužívání.

Tato zkušenost se stala základem skladby „Daddy“, která uzavírá debutové album Korn. Navzdory názvu skladba nepojednává o zneužívání ze strany jeho otce. Davis opakovaně vysvětloval, že pachatelkou byla rodinná známá. Text je namířen také proti lidem, kteří jeho výpověď odmítli přijmout.

Nahrávání písně patří k nejotřesnějším okamžikům v historii Korn. Davis se během výkonu psychicky zhroutil a jeho pláč zachycený na nahrávce nebyl hereckým prostředkem. Producent Ross Robinson nechal pás pokračovat a ostatní členové kapely začali improvizovat kolem zpěvákova zhroucení. Výsledkem není běžná skladba, ale téměř dokumentární záznam člověka, který byl nucen znovu projít vlastním traumatem.

Davis později přiznával, že pro něj bylo hraní této skladby mimořádně vyčerpávající. Po výročním turné k prvnímu albu se rozhodl, že už ji nechce pravidelně zpívat. Některé rány se podle něj mohou postupně zacelit, ale není nutné je každý večer znovu otevírat.

Mezi mrtvými těly

Ještě před tím, než se stal hudebníkem na plný úvazek, pracoval Davis v prostředí márnic a pitevny. O práci spojenou se smrtí se začal zajímat už v dospívání a působil jako pomocník koronera. Později se vzdělával v oblasti balzamování a pracoval v pohřebním ústavu.

Setkával se s oběťmi dopravních nehod, násilných trestných činů i tragédií, při kterých umíraly děti. Některé obrazy si nesl v hlavě ještě dlouhá léta a potřeboval odbornou pomoc, aby se vyrovnal s nočními můrami. Zároveň ale tvrdil, že mu tato zkušenost pomohla pochopit křehkost lidského života.

Kontakt se smrtí ovlivnil nejen jeho texty, ale také celkovou estetiku. Davis se nikdy nevyhýbal temným tématům, protože je nevnímal jako pouhou provokaci. Smrt pro něj nebyla abstraktní představou z hororového filmu. Viděl její skutečnou podobu, zápach i následky, které zanechávala v rodinách obětí.

Práce v márnici mu současně poskytovala určitý klid. Mrtví ho nesoudili podle oblečení, vlasů ani hudebního vkusu. Pro člověka, který se mezi živými celý život cítil nepatřičně, mohlo být podobné prostředí zvláštním způsobem bezpečné.

Sexart a osudové setkání

Na začátku devadesátých let začal Jonathan Davis zpívat v bakersfieldské skupině Sexart. Neměl klasické pěvecké vzdělání a zpočátku si nebyl jistý, co přesně má se svým hlasem dělat. Právě tato nejistota ho však přiměla hledat vlastní způsob projevu.

Během jednoho z koncertů ho spatřili kytaristé James „Munky“ Shaffer a Brian „Head“ Welch. Jejich skupina, ve které působili také baskytarista Reginald „Fieldy“ Arvizu a bubeník David Silveria, hledala nového zpěváka. Davis jejich první nabídku nepřijal s velkým nadšením. Obával se, že odchod ze Sexart nebude správným rozhodnutím. Nakonec však změnil názor a v roce 1993 vznikli Korn.

Davis do kapely nepřinesl pouze hlas. Přinesl vlastní svět plný úzkosti, vzpomínek, odporu a potřeby být konečně slyšen. Hudebníci kolem něj vytvořili zvuk, který jeho emocím poskytl správný prostor. Podladěné sedmistrunné kytary, výrazná baskytara, hiphopové rytmy a neobvyklé ruchy nepůsobily jako klasický metal. Korn zněli, jako kdyby se několik různých hudebních světů srazilo v jedné temné místnosti.

Album, které změnilo metal

Debutové album „Korn“ vyšlo v roce 1994. Nahrávka nebyla okamžitým komerčním hitem. Kapela si publikum získávala postupně, především neustálým koncertováním a doporučeními mezi fanoušky. Album nakonec prodalo miliony kusů a stalo se jedním ze základních kamenů stylu, který média začala označovat jako nu metal.

Skladby „Blind“, „Clown“, „Faget“ nebo „Daddy“ představily zpěváka, který se nesnažil působit silně za každou cenu. Davis se nebál ukázat strach, pláč, zranitelnost ani dětskou bezmoc. V prostředí tvrdé hudby, kde často převládal obraz nezlomného muže, působila podobná otevřenost téměř revolučně.

Jeho hlas nebyl technicky uhlazený v tradičním smyslu. Přecházel mezi melodickým zpěvem, šepotem, hlubokým řevem, vzlyky a rytmickými slabikami připomínajícími beatbox. Právě tato nepředvídatelnost se stala jeho největší zbraní. Posluchač nikdy nevěděl, zda následující část skladby přinese tiché přiznání, nebo úplnou explozi.

Korn se díky tomu stali kapelou pro lidi, kteří se cítili odstrčení. Davis nezpíval z pozice vzdálené rockové hvězdy. Působil jako někdo, kdo sedí vedle posluchače v temném pokoji a prožívá stejný strach.

Sláva, která problémy nevyřešila

Po albu „Life Is Peachy“ přišel zásadní komerční průlom. Deska „Follow the Leader“ z roku 1998 vystoupala na první místo amerického žebříčku Billboard 200 a skladby „Freak on a Leash“ a „Got the Life“ dostaly Korn do hlavního vysílání MTV. Kapela, která ještě několik let předtím působila jako podivná skupina outsiderů, se stala jedním z největších jmen své generace.

Popularita však Davisovy problémy neodstranila. Naopak vytvořila prostředí, ve kterém se mohl ještě snadněji ničit. Alkohol, metamfetamin a později také léky na úzkost se staly součástí života, který se začínal vymykat kontrole. Davis se potýkal s panickými stavy a psychickými problémy, zatímco před desetitisíci lidmi působil jako člověk, který má celý svět u nohou.

Rozhodující změna přišla na konci devadesátých let. Davis přestal užívat drogy a omezil alkohol. Album „Issues“ z roku 1999 bylo první deskou Korn, kterou dokončoval střízlivý. Střízlivost však neznamenala okamžitou úlevu. Bez chemického otupení musel znovu čelit úzkostem a emocím, které se dlouho snažil potlačovat.

Právě proto působí „Issues“ tak sevřeně a neklidně. Skladby jako „Falling Away from Me“, „Make Me Bad“ a „Somebody Someone“ nezachycují triumf člověka, který porazil závislost. Ukazují někoho, kdo teprve zjišťuje, jak má bez ní žít.

Více než zpěvák Korn

Ačkoliv bude Jonathan Davis navždy spojen především s Korn, jeho hudební zájmy sahají daleko za hranice metalu. Poslouchá elektronickou hudbu, filmové soundtracky, industriální tvorbu, gotiku, hip hop i hudbu z různých částí světa.

Výrazným vedlejším projektem byla hudba k filmu „Queen of the Damned“. Davis společně s Richardem Gibbsem napsal skladby pro fiktivní kapelu upíra Lestata. Kvůli smluvním omezením jeho hlas nemohl být použit na oficiálním soundtrackovém albu, a proto jednotlivé písně nazpívali například Chester Bennington, David Draiman, Wayne Static, Marilyn Manson a Jay Gordon. Davisovy původní verze však zazněly ve filmu a později je hrával také na sólových koncertech.

Pod jménem JDevil se věnoval elektronické hudbě a jako DJ vystupoval na festivalech i v klubech. S Korn se nebál propojit metal s dubstepem na albu „The Path of Totality“. Přestože nahrávka část fanoušků rozdělila, ukázala Davisovu neochotu opakovat stále stejný postup.

V roce 2018 vydal sólové album „Black Labyrinth“. Materiál vznikal řadu let a nabídl osobnější i pestřejší podobu jeho tvorby. Vedle tvrdých kytar se objevily elektronické plochy, exotické nástroje a vlivy hudebních kultur, které by na běžné desce Korn neměly dostatek prostoru.

Rok plný smrti

Rok 2018 přinesl Davisovi další těžké ztráty. V únoru zemřela jeho matka Holly a v srpnu zemřela jeho odloučená manželka Deven Davis. Její smrt byla spojena s kombinací drog a léků. Jonathan se musel vyrovnávat nejen se zármutkem, ale také s odpovědností vůči rodině a dětem.

Tyto události zásadně ovlivnily album Korn „The Nothing“, které vyšlo v roce 2019. Deska zachycuje člověka snažícího se pochopit, proč se mu půda pod nohama znovu rozpadla. Davis později popisoval tvorbu alba jako součást procesu truchlení a postupného uzdravování.

Na rozdíl od raných nahrávek už nezpíval pouze jako zraněné dítě. Tentokrát promlouval jako dospělý muž, otec a člověk, který během několika měsíců přišel o důležité osoby svého života. Bolest zůstala stejně skutečná, ale její podoba byla jiná. Místo vzteku se stále častěji objevovala bezmoc, smutek a snaha přijmout něco, co nelze změnit.

Hlas outsiderů

Jonathan Davis získal s Korn dvě ceny Grammy a celkem osm nominací. „Freak on a Leash“ uspěla díky svému videoklipu a „Here to Stay“ získala ocenění za nejlepší metalový výkon. Ještě významnější než samotné ceny je však vliv, který Davis zanechal na dalších hudebnících. O jeho významu mluvili členové Linkin Park, Slipknot a mnoha dalších kapel, které se nebály spojovat tvrdou hudbu s osobními tématy.

Davis pomohl změnit představu o tom, co může metalový zpěvák vyjadřovat. Ukázal, že síla nemusí znamenat skrývání emocí. Člověk může na pódiu plakat, mluvit o zneužívání, strachu nebo depresích a přesto působit silněji než někdo, kdo předstírá nezranitelnost.

Korn během své kariéry oslovili několik generací posluchačů. Část publika vyrostla, založila rodiny a postupně předala kapelu vlastním dětem. Davisovy texty přitom neztratily svůj význam. Šikana, osamělost, úzkosti a pocit, že člověk nikam nezapadá, nejsou omezeny na jednu hudební éru.

Muž, který stále bojuje

Jonathan Davis není příběhem člověka, který jednou provždy porazil všechny své démony. Je příběhem někoho, kdo se s nimi naučil žít. Některé dokázal utišit, jiné se vracejí v textech, vzpomínkách a chvílích, kdy zůstane sám.

Právě tato nedokonalost z něj udělala výjimečného zpěváka. Nikdy se nesnažil přesvědčit fanoušky, že zná odpovědi na všechny otázky. Nabídl jim něco důležitějšího. Pocit, že v bolesti nejsou sami.

Když Davis vstoupí na pódium, uchopí mikrofon a začne ze sebe dostávat zvuky připomínající pláč, řev i nesrozumitelný jazyk, nejde pouze o koncertní efekt. Je to pokračování způsobu přežití, který si vytvořil už jako odstrčený chlapec v Bakersfieldu.

Z člověka, kterému se okolí vysmívalo, se stal hlas milionů outsiderů. Z traumat vznikly písně. Z pocitu bezmoci se stala síla. A z bolesti, která ho mohla zničit, vytvořil Jonathan Davis hudbu, ve které našli útočiště lidé po celém světě.