ČAD: Satan nenosí rohy

Na pódiu stojí muž s kytarou, který řve do mikrofonu, jako by chtěl roztrhat celý svět. Hudba je syrová, hlas nekompromisní a texty se rozhodně nebojí provokovat. Jenže stejný muž otevřeně mluví o Ježíši Kristu, píše knihy a dlouhá léta pracuje s náboženskými tématy v rozhlase. Vítejte ve světě slovenské kapely ČAD a jejího frontmana Pišty Vandala. Ve světě, kde nic není tak černobílé, jak se na první pohled zdá.

Satan jako kulisa, zlo jako skutečnost

Metal má svou obraznost. Peklo, démoni, temnota, krev i Satan patří po desetiletí k jeho slovníku. Někdy jde o horor, jindy o ironii, protest nebo záměrnou provokaci. Bylo by však příliš jednoduché usoudit, že každý, kdo tyto motivy používá, je také vyznává. Právě Pišta Vandal je živým důkazem, jak zavádějící taková zkratka může být.

V rozhovoru pro Aktuality.sk v roce 2018 vysvětloval souvislosti skladby Satani. Podle něj mohou být za „satany“ označováni lidé, kteří se nevejdou do představ druhých. Sám tuto zkušenost zná: pro někoho je „ďábel“ už jen proto, že hraje extrémní hudbu. Píseň tak obrací obvyklý pohled a míří na předsudky, nikoli na oslavu ďábla.

A právě tady se otevírá podstatnější otázka: Co když skutečné zlo nespočívá v obrázku rohaté bytosti na obalu desky, ale v násilí, ponižování, manipulaci nebo závislostech, které rozbíjejí životy? Hazard, který připraví rodinu o jistotu, krutost, která se tváří jako síla, či lhostejnost k utrpení druhých mohou být mnohem děsivější než jakákoli metalová kulisa. Tohle je redakční interpretace tématu, nikoli doslovný Pištův citát. Přesně vystihuje kontrast, který stojí za to při poslechu ČAD promyslet.

Muž, který se nevejde do žádné škatulky

Pišta Vandal, vlastním jménem Štefan Chrappa, se narodil roku 1979. Je zpěvákem a kytaristou ČAD, působil také v projektu Vandali. Vedle hudebního života vystudoval vysokou školu, získal akademický titul PhD., věnoval se pedagogické práci, literatuře i rozhlasové tvorbě. Napsal básně, prózu, příběhy pro děti i knihu o slovenském misionáři Karolu Nižňanském. Jeho román Prototyp Eva se dotýká otázek života, víry a zápasu dobra se zlem.

Zvenčí to může působit jako dvě neslučitelné osobnosti. V jedné ruce elektrická kytara, v druhé kniha. Jednou brutální koncert, podruhé úvaha o svědomí. Pišta však ve svých rozhovorech opakovaně odmítá, že by šlo o vypočítavou image. V roce 2016 pro DEED.sk vysvětloval, že jemu samotnému jeho život kontroverzní nepřipadá: různé stránky jeho osobnosti jsou pro něj přirozené.

Víra, která neznamená ticho

Křesťanství u Pišty není marketingová nálepka. Ve veřejných rozhovorech popisoval, že vyrůstal ve věřící rodině, v dospívání se od víry vzdálil a později se k ní vrátil. V interview pro DEED.sk vzpomínal také na vážnou nemoc ve čtrnácti letech. Podobné zkušenosti pomáhají vysvětlit, proč pro něj otázky smrti, bolesti a smyslu života nejsou pouze abstraktními tématy.

V rozhovoru pro Metalopolis z roku 2012 mluvil o víře jako o osobním vztahu mezi člověkem a Bohem. Současně přiznával, že zápasí s otázkami utrpení a odpuštění. To je na jeho příběhu možná nejlidštější: nepředstavuje se jako bezchybný člověk, který má na všechno odpověď. Přiznává pochybnosti, vnitřní konflikty a vlastní limity.

A přesto odmítá představu, že věřící člověk musí být tichý, uhlazený a poslouchat pouze jemnou hudbu. Tvrdý riff sám o sobě nikomu neublíží. To, co děláme s druhými lidmi, už ano. Takový rozdíl stojí za pozornost i mimo metalovou scénu.

Předsudky z obou stran barikády

Neobvyklé spojení metalu a katolické víry má i svou cenu. Pišta v rozhovorech popisoval kritiku z obou prostředí. Část metalové scény mu vyčítá křesťanství, některým věřícím zase vadí jeho ostrá hudba a slovník. Pro jedny je příliš náboženský, pro druhé příliš hlučný. Je to téměř dokonalá ukázka toho, jak rychle dokážeme člověka odsoudit podle jediné vlastnosti.

Přitom ČAD nepatří ke kapelám, které by bylo možné pochopit pouze prostřednictvím obalu nebo názvu skladby. Jejich hudba má vztek, humor, nadsázku a vlastní jazyk. Nepůsobí jako vypulírovaný produkt vytvořený podle tabulek. V rozhovoru pro Metalopolis Pišta zdůrazňoval snahu dělat muziku upřímně, bez kalkulu a podbízení.

ČAD: tvrdost, která má tvář

Slovenská skupina ČAD vznikla v devadesátých letech ve Svätém Juru a postupně se zařadila mezi výrazné osobnosti tamní extrémní hudební scény. V její tvorbě se potkávají grindcore, crust, punková přímočarost a metalová tíha. Jejich slovenština má zvláštní sílu: namísto vzdálených anglických klišé dostává posluchač úder v jazyce, kterému rozumí každé slovo.

Kapela dovede být brutální i groteskní. Zní jako vzdor vůči pokrytectví, pohodlnosti a lidské hlouposti. Neznamená to, že každý text musí být čten jako doslovné vyznání. Právě v extrémní hudbě může být přehnaný obraz nástrojem, jak upozornit na něco zcela reálného. Hluk někdy dokáže pojmenovat ticho, které kolem nepříjemných témat udržujeme.

Kde tedy opravdu hledat Satana?

Není potřeba sdílet Pištovu víru, aby člověka jeho příběh oslovil. Stačí připustit, že vzhled, žánr a symbol nejsou totéž co charakter. Černé tričko a hlasitá kytara nevypovídají o morálce víc než slušivý oblek nebo zbožná slova. O člověku nakonec nejvíc řekne, jak jedná, když má možnost někomu pomoci, ublížit nebo se jednoduše otočit zády.

Pokud budeme hledat ďábla jen na metalových pódiích, snadno přehlédneme skutečné násilí, závislosti, bezohlednost i každodenní krutost. A pokud budeme každého věřícího automaticky považovat za nepřítele tvrdé hudby, přijdeme o možnost poznat někoho tak osobitého, jako je Pišta Vandal.ČAD jsou hlasití, drsní a rozhodně ne pro každého. Ale za jejich mikrofonem stojí člověk, jehož život připomíná jednoduchou věc: nejtemnější symbol ještě nemusí znamenat temnou duši. A největší zlo často nepotřebuje ani rohy, ani satanistický pentagram.