Ride The Lightning po skladbách: Jak Metallica překročila hranice thrash metalu

Když Metallica vydala 27. července 1984 své druhé studiové album Ride the Lightning, od jejího debutu Kill ’Em All uplynul pouhý rok a dva dny. Přesto mezi oběma deskami vznikla propast, která působila téměř jako několik let hudebního vývoje.

Zatímco debut zachytil mladou kapelu hnanou rychlostí, syrovostí a energií rodícího se thrash metalu, jeho následovník nabídl mnohem pestřejší svět. Metallica na něm pracovala s akustickými pasážemi, pomalejším tempem, instrumentálními plochami i texty o smrti, bezmoci, válce a manipulaci.

Album bylo nahráno a smícháno během jara 1984 ve studiu Sweet Silence v Kodani. Produkci si vzala na starost samotná Metallica, které pomáhali Flemming Rasmussen a Mark Whitaker. Výsledkem bylo osm skladeb, jež naznačily, kam se kapela vydá na pozdějších deskách Master of Puppets a …And Justice for All.

Fight Fire with Fire: Klid před jadernou bouří

Úvod alba musel být pro tehdejší posluchače šokem. Místo okamžitého nástupu zkreslených kytar se nejprve ozve jemná akustická melodie. Zdánlivý klid však netrvá dlouho. Po něm následuje jedna z nejrychlejších a nejagresivnějších skladeb, které Metallica do té doby vytvořila.

Základ hlavního riffu existoval už během turné k Kill ’Em All. Akustickou část často hrával Cliff Burton, jenž do hudby kapely přinášel znalosti klasické hudby i výrazně širší pohled na možnosti metalové kompozice. Kapela podle Kirka Hammetta necítila potřebu držet se zavedených pravidel. Naopak začínala chápat, že právě nečekané kontrasty mohou být její největší předností.

Text skladby pracuje s obrazem jaderného konfliktu a blížícího se zániku. Spojení křehkého začátku s následnou zvukovou explozí proto není jen efektní hudební trik. Dokonale podporuje apokalyptickou atmosféru celé písně.

Ride the Lightning: Smrt, strach a ztráta kontroly

Titulní skladba sleduje poslední okamžiky odsouzence připoutaného k elektrickému křeslu. Nejde však pouze o příběh čekání na popravu. Lars Ulrich ji vnímal také jako píseň o člověku, který se ocitne v pasti a ztratí možnost rozhodovat o vlastním osudu.

Právě zde se začala výrazněji objevovat témata strachu, manipulace a moci, k nimž se Metallica vracela také na následujících nahrávkách.

Samotný název objevil Kirk Hammett při čtení románu Svědectví od Stephena Kinga. Knihu měl rozečtenou už během nahrávání debutového alba a výraz „ride the lightning“, používaný jako označení popravy na elektrickém křesle, si poznamenal. James Hetfield v něm následně našel základ nejen pro skladbu, ale také pro název celé desky.

For Whom the Bell Tolls: Když promluvila Burtonova baskytara

Jedna z nejznámějších skladeb Metallicy potvrdila, že působivost nemusí být založena pouze na rychlosti. For Whom the Bell Tolls stojí na mohutném tempu, jednoduchém rytmu a nezaměnitelném úvodu, který může při prvním poslechu připomínat kytaru. Ve skutečnosti jej vytvořil Cliff Burton na baskytaru s využitím efektů a zkreslení.

Kirk Hammett vzpomínal, že Burton tuto pasáž hrával opakovaně ještě před dokončením skladby. Ostatní členové kapely pokaždé zpozorněli, protože jeho volba tónů byla na tehdejší metalové poměry velmi neobvyklá.

Text se volně inspiroval stejnojmenným románem Ernesta Hemingwaye zasazeným do období španělské občanské války. Místo podrobného převyprávění knihy však Metallica vytvořila vlastní obraz bojovníků, kteří jsou obklíčeni a čelí téměř jisté smrti.

Fade to Black: Balada, která rozdělila fanoušky

Zařazení pomalé a melancholické skladby na thrashmetalovou desku bylo v roce 1984 odvážným rozhodnutím. Část tehdejších fanoušků dokonce vnímala Fade to Black jako ústupek nebo snahu přiblížit se širšímu publiku. Pro samotnou kapelu však podobná hudba nepředstavovala žádnou zradu vlastního směru.

Lars Ulrich připomínal vliv rozsáhlých a náladových skladeb, jako jsou Child in Time od Deep Purple, Beyond the Realms of Death od Judas Priest nebo Stairway to Heaven od Led Zeppelin. Metallica podle něj podobné kompozice obdivovala dlouhodobě, na debutu však ještě neměla dostatek zkušeností a hudební jistoty, aby se o něco podobného pokusila.

Příchod Cliffa Burtona a Kirka Hammetta rozšířil možnosti celé sestavy. Fade to Black tak nebyla náhlou změnou identity, ale prvním výrazným důkazem, že součástí zvuku Metallicy mohou být vedle agrese také melancholie, zranitelnost a postupně budované napětí.

Trapped Under Ice: Riffy přinesené z Exodus

Kirk Hammett nepřišel do Metallicy s prázdnýma rukama. Některé hudební nápady, které se objevily na druhém albu, vznikly už v době jeho působení v Exodus. V případě skladby Trapped Under Ice vycházel riff ve sloce z materiálu připraveného pro tehdy ještě nevydanou píseň Impaler.

Hammett později přiznával, že po odchodu z Exodus cítil určitou vinu. Kapelu zakládal se svými dlouholetými přáteli a opustit ji pro něj nebylo jednoduché. Současně však cítil, že v Metallice našel prostředí, ve kterém se mu hrálo přirozeněji a kde mohl své nápady dále rozvíjet.

Výsledná skladba patří k nejpřímočařejším momentům alba. Rychlost debutu zůstala zachována, ale aranže i práce kytar už působily propracovaněji.

Escape: Pokus napsat kratší a přístupnější skladbu

Skladba Escape má mezi fanoušky zvláštní postavení. Často se tvrdilo, že ji Lars Ulrich nemá rád nebo že vznikla pod tlakem vydavatelství. Podle bubeníka je však skutečnost méně dramatická.

Šlo o poslední píseň napsanou pro nahrávání alba. Kapela ji záměrně držela v kratší délce a chtěla vytvořit přímočařejší skladbu v duchu metalových hitů, jako byly Run to the Hills od Iron Maiden nebo Living After Midnight od Judas Priest.

Escape se nakonec nestala očekávanou koncertní stálicí a získala pověst slabšího místa desky. Ulrich v tom zpětně viděl poučení, že nejlepší výsledky často nevznikají ve chvíli, kdy se kapela snaží vědomě napsat konkrétní typ skladby.

Creeping Death: Biblická zkáza proměněná v koncertní hymnu

Inspiraci nemuseli členové Metallicy hledat pouze v knihách. Základem textu Creeping Death se stal historický velkofilm Desatero přikázání s Charltonem Hestonem.

Lars Ulrich film v dětství miloval. Když jej později sledoval společně s Jamesem Hetfieldem v domě rodičů Cliffa Burtona, zaujala je scéna poslední egyptské rány. Smrt je v ní znázorněna jako mlha, která se plíží krajinou a zabíjí prvorozené. Právě tento obraz přivedl kapelu k názvu Creeping Death.

Hudebně skladba vznikala rychle a brzy získala vlastní identitu. Díky monumentálním riffům a části, při které publikum skanduje slovo „Die“, se postupně stala jednou z nejúčinnějších koncertních skladeb Metallicy.

The Call of Ktulu: Instrumentální cesta do neznáma

Album uzavírá téměř devítiminutová instrumentální kompozice The Call of Ktulu. Její základy existovaly už během turné k debutové desce a v rané podobě nesla pracovní název When Hell Freezes Over.

Metallica se zde nesnažila připravit snadno zapamatovatelný singl. Místo toho vytvořila postupně se rozvíjející skladbu založenou na atmosféře, změnách dynamiky a souhře jednotlivých nástrojů.

Hammett považoval období vzniku desky za čas objevování. Kapela se zlepšovala nejen po technické stránce, ale také ve schopnosti vzájemně reagovat na nápady ostatních. Cliff Burton a Kirk Hammett přinesli do sestavy nové hudební podněty, zatímco James Hetfield a Lars Ulrich je dokázali zapracovat do stále zřetelnějšího rukopisu Metallicy.

Album, které odmítlo hranice

Ride the Lightning nebylo pouhým pokračováním úspěšného debutu. Metallica na něm zachovala rychlost a agresivitu raného thrash metalu, současně však ukázala, že její ambice sahají mnohem dál.

Akustické motivy, pomalejší skladby, instrumentální závěr i vážnější textová témata připravily půdu pro další vývoj kapely. Album zachytilo čtveřici mladých hudebníků právě ve chvíli, kdy začínala chápat, že nemusí přijímat žádné předem stanovené hranice.

Právě tato svoboda dělá z Ride the Lightning i více než čtyři desetiletí po vydání desku, která nepůsobí pouze jako připomínka počátků thrash metalu. Je především dokumentem okamžiku, kdy Metallica našla odvahu stát se něčím větším.

Jedná se jen o takový rozbor skladeb, nikoliv recenzi. Tu má pro vás někdo jiný.