Profil kapely

Metallica

Los Angeles, Kalifornie, USA (1981)
Heave metal Thrash metal Speed metal Hard rock
Sestava

Členové kapely

James Hetfield
zpěv, rymická kytara
Kirk Hammett
sólová kytara
Robert Trujillo
baskytara
Lars Ulrich
bicí
Osobně

Objevení kapely

Jako první song, který jsem zcela jistě slyšel, tak to byl Enter Sandman a bylo to v rámci videoklipu, který někde běžel v TV. Dále samozřejmě v rádiích Nothing Else Matters, které jsem dodnes nepřišel na chuť. Nicméně Hetfieldův hlas se mi zaryl do paměti a od té doby si ho s nikým nespletu.

První dvě alba, které jsem kdy slyšel od začátku do konce, tak byly Kill 'Em All a Ride The Ligtning. Byly dvě po sobě nahraná alba na pásce pro tátův magič. Všechny pásky (až na pár výjimek) byly v šedých neprůhledných plastových obalech se štítkama nadepsané červenou výraznou pastelkou. Tato páska byla nadepsaná na modrém štítku, přilepený červenou lepící páskou. Dodnes to jsou dvě alba, které mám naposlouchané nejvíce.

Kapela

O kapele

Intro

Z garáže a výměny demokazet až na největší stadiony světa. Metallica přežila tragédii, spory, závislosti i vlastní proměny a stala se měřítkem, podle něhož se posuzuje moderní metal.

Metallica patří mezi nejvýznamnější, nejúspěšnější a nejvlivnější metalové skupiny všech dob. Její příběh ale není jednoduchou cestou od prvního koncertu ke světové slávě. Kapela během více než čtyř desetiletí prošla personálními změnami, smrtí blízkého spoluhráče, obdobími obrovského komerčního úspěchu, konflikty s fanoušky, závislostmi, terapií i chvílemi, kdy se její budoucnost zdála být vážně ohrožena.

Přesto Metallica pokračovala. Měnila zvuk, rozšiřovala hranice vlastní tvorby a opakovaně dokazovala, že metalová skupina může zaplnit stadiony, spolupracovat se symfonickým orchestrem a oslovit několik generací posluchačů, aniž by úplně ztratila svou původní tvrdost.

Když jeden inzerát odstartoval dějiny

Příběh Metallicy nezačal v luxusním studiu ani pod dohledem velkého vydavatelství. Začal obyčejným inzerátem v losangeleských novinách Recycler. Dánský bubeník Lars Ulrich hledal muzikanty, kteří sdíleli jeho posedlost rychlou a tvrdou hudbou nové vlny britského heavy metalu.

Na inzerát odpověděl kytarista a zpěvák James Hetfield. Dne 28. října 1981 se oba hudebníci dali dohromady a položili základ skupiny, která měla během několika následujících let výrazně změnit pravidla metalové hudby.

První sestavu doplnil Hetfieldův přítel a spolubydlící Ron McGovney na baskytaru a výbušný kytarista Dave Mustaine. Název Metallica pocházel od Rona Quintany, člověka spojeného s tehdejší scénou v oblasti Sanfranciského zálivu. Quintana hledal název pro připravovaný metalový časopis a Ulrich si jedno z navrhovaných slov ponechal pro svou kapelu.

Los Angeles však nebylo pro syrovou hudbu Metallicy ideálním prostředím. Místní scéně dominoval nablýskaný glam metal, zatímco Metallica chtěla spojit rychlost punku, agresi Motörhead a složitější postupy skupin jako Diamond Head, Angel Witch nebo Mercyful Fate.

První demo No Life ’Til Leather z roku 1982 se díky výměně kazet rychle šířilo mezi fanoušky napříč Spojenými státy. V době dávno před internetem se právě demokazety, dopisy a hudební fanziny staly sítí, která z prakticky neznámé skupiny udělala undergroundovou senzaci.

Cliff Burton a přesun do Bay Area

Zásadní zlom nastal ve chvíli, kdy členové Metallicy spatřili na pódiu baskytaristu Cliffa Burtona. Jeho způsob hry byl jiný než u většiny tehdejších metalových basistů. Používal zkreslení, wah-wah pedál, harmonické postupy inspirované klasickou hudbou a k baskytaře přistupoval jako k plnohodnotnému sólovému nástroji.

Metallica ho chtěla získat za každou cenu. Burton souhlasil se vstupem do kapely pouze pod podmínkou, že se skupina přestěhuje z Los Angeles do oblasti San Franciska. Ostatní členové jeho požadavek přijali a Ron McGovney ze sestavy odešel.

Přesun na sever Kalifornie byl pro další vývoj Metallicy rozhodující. Bay Area nabízela otevřenější publikum, silnou klubovou scénu a komunitu, v níž se právě rodil americký thrash metal. Metallica zde našla své přirozené prostředí.

Burton navíc přinesl hlubší znalost harmonie a pomohl rozšířit skladatelský jazyk kapely. Rychlost a agrese zůstaly, ale postupně se k nim přidávaly instrumentální mezihry, akustické pasáže, nečekané změny tempa a větší cit pro atmosféru a kompozici.

Dave Mustaine odchází, přichází Kirk Hammett

Na jaře roku 1983 čekala skupinu cesta přes celé Spojené státy do New Yorku, kde měla natočit první album pro nezávislé vydavatelství Megaforce Records. Ještě před zahájením nahrávání však došlo k jednomu z nejznámějších personálních zlomů v metalové historii.

Dave Mustaine byl kvůli problémům s alkoholem, drogami a agresivním chováním z kapely propuštěn. Způsob jeho vyhazovu pro něj zůstal citlivým tématem ještě dlouhá desetiletí. Mustaine později založil Megadeth a vzájemná rivalita se stala součástí metalové mytologie.

Na jeho místo nastoupil Kirk Hammett ze skupiny Exodus. Musel se rychle zapojit do již rozpracovaného materiálu a současně respektovat skutečnost, že část riffů a nápadů stále nesla Mustainův autorský otisk.

Hammett si však postupně vybudoval vlastní rukopis založený na melodických sólech, bluesovém základu, hororových náladách a charakteristické práci s wah-wah pedálem. Sestava James Hetfield, Lars Ulrich, Cliff Burton a Kirk Hammett se stala první klasickou podobou Metallicy.

Kill ’Em All: zrod nové síly

Debutové album Kill ’Em All vyšlo v roce 1983 a znělo jako přímý útok na tehdejší představu o heavy metalu. Původně se mělo jmenovat Metal Up Your Ass, ale vydavatelství odmítlo provokativní název i navrhovaný obal.

Výsledný titul Kill ’Em All údajně reagoval na frustraci z lidí v hudebním průmyslu, kteří se snažili rozhodovat o podobě kapely. Album spojovalo zběsilé tempo, ostré riffy, punkovou přímočarost a mladickou drzost.

Skladby Hit the Lights, The Four Horsemen, Whiplash, Metal Militia nebo Seek & Destroy se staly základními kameny raného thrash metalu. Burtonova instrumentální skladba (Anesthesia) – Pulling Teeth zároveň ukázala, že Metallica nechce být pouze rychlejší verzí tradičního metalu.

Debut neměl okamžitě obrovské prodeje, ale mezi fanoušky a začínajícími hudebníky vyvolal pocit, že právě vzniká něco nového. Společně se Slayer, Anthrax a později Megadeth se Metallica zařadila mezi skupiny označované jako velká čtyřka amerického thrash metalu.

Ride the Lightning: rychlost dostala hloubku

Druhé album Ride the Lightning z roku 1984 znamenalo výrazný skladatelský posun. Kapela nahrávala v kodaňském studiu Sweet Silence s producentem Flemmingem Rasmussenem.

Už úvodní skladba Fight Fire with Fire začínala jemnou akustickou pasáží, než se proměnila v jeden z nejrychlejších útoků rané Metallicy. Titulní píseň přinesla vyprávění odsouzence čekajícího na smrt na elektrickém křesle, For Whom the Bell Tolls čerpala z románu Ernesta Hemingwaye a Creeping Death pracovala s biblickým motivem egyptských ran.

Nejodvážnějším krokem byla skladba Fade to Black. Pomalá a melancholická píseň zabývající se zoufalstvím vyvolala mezi částí původních fanoušků obavy, že kapela začíná měknout.

Ve skutečnosti ukázala, že Metallica dokáže budovat napětí, pracovat s dynamikou a otevřeně zachycovat psychickou bolest. Ride the Lightning zároveň pomohlo k přestupu pod velké vydavatelství Elektra Records. Undergroundová skupina se připravovala na mnohem větší scénu.

Master of Puppets: vrchol a tragédie

V březnu 1986 vyšlo Master of Puppets, album, které bývá považováno za jedno z nejdůležitějších metalových děl všech dob. Metallica na něm spojila agresi, přesnost, melodii a kompoziční ambice v mimořádně soudržný celek.

Skladby Battery, Master of Puppets, Welcome Home (Sanitarium), Disposable Heroes, Orion a Damage, Inc. ukázaly kapelu na vrcholu tehdejších tvůrčích sil. Texty se zabývaly manipulací, závislostí, válkou, ztrátou kontroly a lidskou bezmocí.

Album proniklo do první třicítky amerického žebříčku bez podpory klasického rozhlasového singlu nebo videoklipu. Turné po boku Ozzyho Osbourna otevřelo Metallice cestu k ještě širšímu publiku.

Pak však přišla událost, která kapelu navždy změnila. Dne 27. září 1986 havaroval během nočního přejezdu ve Švédsku tourbus Metallicy. Cliff Burton byl při nehodě vymrštěn z autobusu a zemřel. Bylo mu pouhých čtyřiadvacet let.

Burton nebyl jen baskytarista. Byl hudebním katalyzátorem a člověkem, který skupinu tlačil k odvážnějším kompozičním postupům. Jeho smrt členy zdrtila. Místo ukončení činnosti se však rozhodli pokračovat, částečně i s přesvědčením, že Burton by si přál totéž.

Album Master of Puppets bylo v roce 2015 zařazeno do amerického Národního registru nahrávek. Metallica se tím stala první metalovou skupinou, jejíž celé album bylo do registru vybráno.

Jason Newsted a bolest ukrytá za hlasitostí

Po desítkách konkurzů získal uvolněné místo Jason Newsted z arizonské skupiny Flotsam and Jetsam. Do kapely vstupoval ve velmi těžké situaci. Fanoušci i samotní členové stále truchlili za Burtonem a Newsted nemohl být jednoduše přijat jako jeho náhrada.

Přesto přinesl energii, spolehlivost, výrazné doprovodné vokály a mimořádné nasazení na pódiu. První nahrávkou nové sestavy bylo coververzové EP The $5.98 E.P. – Garage Days Re-Revisited.

Skutečná zkouška však přišla s albem …And Justice for All z roku 1988. Skladby byly delší, technicky složitější a strukturálně roztříštěnější. Texty se soustředily na korupci, válku, cenzuru, nespravedlnost a ztrátu svobody.

Blackened, Harvester of Sorrow, Dyers Eve a především One představovaly temnější a progresivnější podobu kapely. Videoklip k písni One, první oficiální klip Metallicy, využil záběry z filmu Johnny Got His Gun a otevřel skupině dveře k televiznímu publiku.

Zvuk alba se ale stal předmětem nekonečných diskusí. Newstedova baskytara je ve výsledném mixu téměř neslyšitelná. Členové později připouštěli, že za rozhodnutím stála kombinace dobové estetiky, potřeby kontroly i nezpracovaného smutku po Burtonově smrti.

Album se dostalo na šesté místo amerického žebříčku a Metallica vyrazila na své první skutečně velké arénové turné.

Černé album a cesta mezi největší kapely planety

Na začátku devadesátých let se Metallica rozhodla zjednodušit skladby a vytvořit nahrávku s mohutnějším a přímočařejším zvukem. Producent Bob Rock přiměl kapelu pracovat jiným, důkladnějším a často velmi bolestivým způsobem.

Výsledkem bylo eponymní album Metallica z roku 1991, všeobecně známé jako Černé album.

Enter Sandman, Sad but True, The Unforgiven, Wherever I May Roam a Nothing Else Matters se staly světovými hity. Kapela neztratila tíhu, ale místo thrashové zběsilosti častěji stavěla na mohutném rytmu, větším prostoru a zapamatovatelných refrénech.

Nothing Else Matters navíc ukázala Jamese Hetfielda jako zranitelného autora, který se nebál napsat osobní baladu. Pro část původních fanoušků představovalo album zradu undergroundových kořenů. Pro miliony nových posluchačů se naopak stalo vstupní branou k metalové hudbě.

Album obsadilo první příčky žebříčků po celém světě a následovalo téměř tříleté turné s přibližně třemi stovkami vystoupení. Metallica se definitivně proměnila ve stadionovou kapelu a jedno z největších hudebních jmen své generace.

V květnu 2025 získalo Černé album ve Spojených státech dvacetinásobnou platinovou certifikaci. To znamená nejméně dvacet milionů certifikovaných jednotek pouze na americkém trhu.

Cena za obrovský úspěch však byla vysoká. Nekonečné cestování, alkohol, vyčerpání a napětí uvnitř kapely začaly zanechávat stále hlubší stopy.

Load a ReLoad: změna vzhledu i hudebního jazyka

Po gigantickém turné se Metallica stáhla a začala hledat další směr. Album Load z roku 1996 šokovalo nejen hudbou, ale také vizuální proměnou členů.

Hudebníci si ostříhali vlasy, objevovali se v módně stylizovaných fotografiích a začali pracovat s hard rockem, blues, alternativním rockem, jižanskými vlivy a osobnějšími texty. Pamatuji si dodnes, jak všichni ten vzhled řešili a nikdo moc nechápal, proč se to vlastně stalo. Úplně stejně jsme to v tu dobu nechápali např. u kapely The Offspring.

Until It Sleeps, Hero of the Day, Bleeding Me, King Nothing a The Outlaw Torn představily skupinu, která odmítla natočit pouhou kopii Černého alba.

Materiálu vzniklo tolik, že další skladby vyšly v roce 1997 na albu ReLoad. Písně Fuel, The Memory Remains, The Unforgiven II nebo Fixxxer pokračovaly v experimentálnějším směru.

Tato éra dodnes rozděluje fanoušky. Jedni ji vnímají jako odvážné období, během něhož Metallica dospěla a rozšířila svůj výraz. Druzí postrádají rychlost a ostrost osmdesátých let.

Z historického pohledu však alba Load a ReLoad dokazují, že Metallica nebyla ochotna stát se revivalovou skupinou vlastní minulosti.

Garage, Inc. a spojení se symfonickým orchestrem

V roce 1998 se Metallica vrátila ke svým kořenům prostřednictvím dvojalba Garage, Inc. Vedle starších coververzí nahrála nové pocty interpretům, kteří ji formovali.

Na jednom místě se tak setkali Diamond Head, Misfits, Thin Lizzy, Black Sabbath, Nick Cave, Bob Seger, Mercyful Fate a další. Coververze Whiskey in the Jar se stala jednou z nejúspěšnějších převzatých skladeb v historii kapely a získala cenu Grammy.

O rok později přišel projekt S&M se Sanfranciským symfonickým orchestrem. Dirigent a skladatel Michael Kamen vytvořil orchestrální aranže, které nefungovaly pouze jako dekorace, ale často zvýraznily melodickou a dramatickou podstatu skladeb.

Koncertní album obsahovalo také nové písně No Leaf Clover a -Human. Spojení metalu a symfonického orchestru nebylo úplně nové, ale Metallica mu poskytla globální měřítko a ukázala, jak široký prostor její hudba nabízí.

Napster: spor, který předběhl dobu

Na přelomu tisíciletí se Metallica ocitla ve středu debaty, která měla zásadně proměnit celý hudební průmysl.

V roce 2000 skupina zjistila, že nedokončená skladba I Disappear unikla na internetovou službu Napster a dostala se do rádií ještě před oficiálním vydáním. Dne 13. dubna 2000 Metallica podala na společnost Napster žalobu kvůli neoprávněnému sdílení své tvorby.

Lars Ulrich se stal veřejnou tváří sporu a vystoupil také před americkým Senátem. Kapela tvrdila, že nejde o odpor k moderním technologiím, ale o právo autorů rozhodovat, jakým způsobem bude jejich práce šířena.

Část fanoušků však Metallice vyčítala, že bojuje proti vlastním posluchačům a nerozumí přicházející digitální revoluci. Spor poškodil její obraz a vytvořil karikaturu bohatých rockových hvězd, které chrání především své peníze.

S odstupem času je situace složitější. Napster skutečně umožňoval masové porušování autorských práv, současně však ukázal, že posluchači chtějí získávat hudbu okamžitě a digitálně.

Následující vývoj vedl ke vzniku legálních digitálních obchodů a streamovacích služeb. Metallica byla v mnoha ohledech na správné straně právní otázky, ale její komunikace nedokázala zachytit kulturní sílu změny, která právě probíhala.

Odchod Jasona Newsteda a kapela na hraně rozpadu

V lednu 2001 Jason Newsted Metalliku opustil. Jako důvody uváděl fyzické vyčerpání, omezený prostor pro vlastní projekty a dlouhodobou frustraci z vnitřních vztahů.

Jeho odchod odhalil, jak hluboké problémy se v kapele nahromadily. Hetfield, Ulrich a Hammett začali pracovat s Bobem Rockem, který během nahrávání nového materiálu zastal také baskytaru.

Situace se ještě zhoršila, když James Hetfield v roce 2001 nastoupil léčbu závislostí. Nahrávání se zastavilo a budoucnost skupiny byla nejistá.

Členové začali spolupracovat s terapeutem Philem Towlem a učili se otevřeně mluvit o konfliktech, kontrole, rodině, závislostech i způsobu společné práce.

Celý proces zachytil dokument Some Kind of Monster. Původně měl být pouze doprovodným filmem k připravované desce, ale postupně se proměnil v mimořádně otevřený portrét slavné kapely, která se snaží přežít sama sebe.

Film ukázal Metallicu bez ochranné pózy. Diváci viděli hádky, nejistotu, ego, strach i chvíle skutečné zranitelnosti. Pro některé fanoušky bylo nepříjemné sledovat metalové ikony při skupinové terapii. Právě tato otevřenost však z dokumentu udělala jeden z nejvýraznějších hudebních filmů své doby.

St. Anger: zvuk krize

Album St. Anger vyšlo v červnu 2003. Nahrávka záměrně odmítla tradiční kytarová sóla, používala syrovou produkci a proslulý kovově znějící malý buben Larse Ulricha.

Písně byly dlouhé, opakující se, roztříštěné a plné vzteku. Texty zachycovaly léčbu, chaos, pocit uvěznění a snahu začít znovu.

Reakce byly extrémní. Část posluchačů album odmítla jako nejhorší nahrávku v historii kapely. Jiní v něm slyšeli autentický dokument období, kdy Metallica nemohla předstírat sebejistotu.

St. Anger není uhlazenou deskou a často působí nepohodlně. Právě proto přesně odráží tehdejší stav skupiny. Nebyla to kapela oslavující vítězství, ale lidé, kteří se snažili vůbec znovu fungovat. Pamatuji si, jak kámoši v té době přišli s tímhle albem. Byla to doba, kdy vládl nu metal. Vždycky jsem tvrdil, že tohle album mi zkrátka na Metallicu nesedí, že si vždycky raději pustím např. Ride The Lightning. Tvrdili o mně, že jsem blázen.

Robert Trujillo: stabilita a nový začátek

Ještě před vydáním St. Anger našla Metallica nového baskytaristu. Robert Trujillo měl zkušenosti ze skupin Suicidal Tendencies a Infectious Grooves i z doprovodné kapely Ozzyho Osbourna.

Při konkurzu zaujal fyzickým stylem hry prsty, rytmickou jistotou a klidnou povahou. Do Metallicy vstoupil v roce 2003 a postupně se stal nejdéle sloužícím baskytaristou v historii kapely.

Trujillo nepřišel jako kopie Cliffa Burtona ani Jasona Newsteda. Jeho síla spočívá ve spojení hlubokého groovu, pohyblivých basových linek a výrazné pódiové přítomnosti.

Pomohl také stabilizovat osobní dynamiku skupiny. V době, kdy Metallica znovu budovala vzájemnou důvěru, působil jako člověk nezatížený starými konflikty a nezpracovanými křivdami.

Death Magnetic a návrat k thrashovým kořenům

Po vyčerpávající éře alba St. Anger se Metallica rozhodla změnit způsob práce. Produkci převzal Rick Rubin, který skupinu povzbuzoval k návratu k delším skladbám, rychlejším riffům a strukturám připomínajícím osmdesátá léta.

Album Death Magnetic vyšlo 12. září 2008. Skladby That Was Just Your Life, The End of the Line, Broken, Beat & Scarred, The Day That Never Comes nebo All Nightmare Long znovu zdůraznily thrashmetalovou stránku kapely.

Deska se dostala na první příčky žebříčků v řadě zemí. Kritiku vyvolala hlasitá a dynamicky stlačená finální produkce, ale hudebně nahrávka obnovila důvěru mnoha fanoušků.

Metallica nepředstírala, že je znovu mladou kapelou z počátku osmdesátých let. Místo toho spojila zkušenosti z různých období do zvuku, který respektoval minulost a současně působil životaschopně.

Síň slávy a návrat velké thrashové čtyřky

V dubnu 2009 byla Metallica uvedena do Rock and Roll Hall of Fame. Ocenění se týkalo současných členů i zásadních bývalých baskytaristů Cliffa Burtona a Jasona Newsteda.

Slavnost symbolicky propojila různé etapy historie skupiny a potvrdila, že thrash metal už dávno není okrajovou subkulturou.

V roce 2010 se navíc splnil dlouholetý sen fanoušků o společných koncertech velké čtyřky. Metallica, Slayer, Megadeth a Anthrax poprvé sdílely velká pódia v rámci série evropských festivalů.

Historický význam měl zejména fakt, že se znovu veřejně setkali James Hetfield, Lars Ulrich, Kirk Hammett a Dave Mustaine. Staré rány úplně nezmizely, ale metalová historie se na chvíli uzavřela do jednoho společného obrazu.

Lulu, výročí a chuť riskovat

V roce 2011 Metallica natočila s Lou Reedem společné album Lulu, inspirované dramaty německého spisovatele Franka Wedekinda.

Nahrávka kombinovala Reedův deklamovaný projev s těžkými, často repetitivními hudebními plochami Metallicy. Přijetí bylo převážně odmítavé a část fanoušků projekt považovala za nepochopitelný omyl.

Lulu však zároveň připomnělo, že skupina zůstává ochotná podstoupit umělecké riziko, i když výsledkem nemusí být příjemná ani komerčně bezpečná nahrávka.

Ve stejném roce oslavila Metallica třicet let existence čtyřmi koncerty ve Fillmore v San Francisku. Na pódiu se objevili bývalí členové i řada hostů, mezi nimi Dave Mustaine, Jason Newsted, Ozzy Osbourne, Rob Halford a členové Diamond Head nebo Mercyful Fate.

Kapela se dokázala podívat zpět, aniž by se ve vlastní minulosti úplně uzavřela.

Vlastní vydavatelství, film a koncert v Antarktidě

V roce 2012 Metallica založila vlastní vydavatelství Blackened Recordings. Získala tím větší kontrolu nad svým katalogem i budoucími nahrávkami.

O rok později uvedla koncertní film Metallica Through the Never, který spojoval živé vystoupení s hraným postapokalyptickým příběhem. Projekt byl technicky ambiciózní, ale v kinech nedosáhl očekávaného komerčního úspěchu.

Rok 2013 přinesl také jednu z nejneobvyklejších položek v koncertní historii. Metallica vystoupila u antarktické základny Carlini pro malou skupinu vědců a vítězů soutěže.

Kvůli ochraně místního prostředí nebyl zvuk šířen klasickou koncertní aparaturou, ale prostřednictvím sluchátek. Metallica se tím stala první hudební skupinou, která během jediného kalendářního roku odehrála koncerty na všech sedmi kontinentech.

Hardwired… to Self-Destruct a další globální tažení

Na nové řadové album čekali fanoušci osm let. Hardwired… to Self-Destruct vyšlo 18. listopadu 2016 a nabídlo dva disky materiálu pohybujícího se mezi thrashovou prudkostí, těžkým groovem a delšími epickými skladbami.

Hardwired, Moth Into Flame, Atlas, Rise!, Halo on Fire a Spit Out the Bone ukázaly, že Metallica stále dokáže znít rychle, tvrdě a naléhavě.

Následné WorldWired Tour se zařadilo mezi největší koncertní turné kapely. Metallica hrála v halách i na stadionech a dál rozšiřovala generačně rozmanité publikum.

V roce 2017 založili členové a management skupiny charitativní nadaci All Within My Hands. Organizace se zaměřuje na podporu odborného a profesního vzdělávání, boj s hladem a pomoc komunitám zasaženým katastrofami.

S&M2, další léčba a pandemie

V září 2019 se Metallica vrátila k symfonickému konceptu během dvou koncertů S&M2 v nově otevřené hale Chase Center v San Francisku.

Spolupráce se Sanfranciským symfonickým orchestrem připomněla dvacet let od původního projektu S&M a představila orchestrální verze skladeb z novějších alb.

Krátce poté James Hetfield znovu nastoupil léčbu závislosti a část plánovaných koncertů byla odložena. Skupina veřejně vyjádřila podporu a dala přednost zdraví svého frontmana před pokračováním turné.

Následující pandemie covidu-19 zastavila koncertní svět. Metallica reagovala projektem Metallica Mondays, během něhož pravidelně zveřejňovala archivní koncerty a vybírala prostředky pro charitativní účely.

V období izolace vznikla také akusticky přepracovaná verze skladby Blackened.

Čtyřicet let Metallicy

Rok 2021 přinesl dvě významná výročí. Černé album slavilo třicet let a samotná skupina čtyřicet let existence.

Rozsáhlou reedici alba Metallica doprovodila kolekce The Metallica Blacklist, na níž desítky interpretů z různých žánrů nabídly vlastní verze skladeb z Černého alba.

Projekt ukázal, jak daleko vliv Metallicy přesahuje hranice heavy metalu. Do skladeb se pustili rockoví, popoví, country, indie i elektronicky zaměření interpreti.

Čtyřicáté výročí kapely vyvrcholilo dvěma koncerty v Chase Center. Setlisty procházely celou diskografií a připomněly, že historie Metallicy není rovnou cestou od undergroundu k úspěchu.

Je to sled změn, krizí, návratů a rozhodnutí, která často fanoušky rozdělovala. Právě schopnost přežít vlastní rozpory je jedním z hlavních důvodů její dlouhověkosti.

72 Seasons: pohled na prvních osmnáct let života

Dne 28. listopadu 2022 Metallica bez předchozího varování zveřejnila singl Lux Æterna, oznámila album 72 Seasons a představila první termíny turné M72.

Deska vyšla 14. dubna 2023 a obsahuje dvanáct skladeb s celkovou délkou přes 77 minut. Metallica ji oficiálně označuje za své dvanácté studiové album.

Název odkazuje na dvaasedmdesát ročních období, tedy prvních osmnáct let lidského života. Podle Jamese Hetfielda právě během tohoto období vznikají naše pravé i falešné představy o sobě, rodině a okolním světě.

Album produkovali Greg Fidelman, James Hetfield a Lars Ulrich. Hudebně propojuje různé etapy skupiny, ale nesnaží se o nostalgickou kopii minulosti.

Lux Æterna připomíná energii nové vlny britského heavy metalu, titulní skladba rozvíjí dlouhou riffovou stavbu a Screaming Suicide otevřeně pracuje s tématem sebevražedných myšlenek.

Závěrečná Inamorata se stopáží přes jedenáct minut stala nejdelší studiovou skladbou v historii Metallicy.

Titulní píseň 72 Seasons získala v roce 2024 cenu Grammy za nejlepší metalový výkon. Metallica tak zvýšila celkový počet svých cen Grammy na devět.

M72 World Tour: dvě noci bez opakování

Turné M72 přineslo nový stadionový koncept. Kruhové pódium je umístěno uprostřed stadionu a publikum obklopuje kapelu ze všech stran. Uvnitř konstrukce se nachází prostor známý jako Snake Pit.

Ve vybraných městech hraje Metallica takzvané No Repeat Weekends. Během dvou koncertních večerů nabídne dva odlišné setlisty a žádná skladba se během daného víkendu neopakuje.

Tento formát nutí skupinu sahat hlouběji do svého rozsáhlého katalogu a současně dává fanouškům důvod navštívit oba koncerty.

M72 World Tour začalo v Amsterdamu v dubnu 2023 a postupně se rozrostlo na několikaletou koncertní sérii. V roce 2026 se Metallica vrátila do Evropy a hrála mimo jiné v Aténách, Chorzówě, Frankfurtu, Berlíně, Budapešti, Dublinu, Glasgow, Cardiffu a Londýně.

Evropská část skončila dvěma koncerty na London Stadium ve dnech 3. a 5. července 2026. Podle aktuálního programu mají následovat koncerty v hale Sphere v Las Vegas od října 2026 a další vystoupení na přelomu let 2026 a 2027.

Metallica tak ani po více než čtyřiceti letech nepůsobí jako skupina, která by se připravovala na konec aktivní kariéry.

Metallica a české publikum

Metallica má v České republice mimořádně silnou fanouškovskou základnu. V Praze poprvé vystoupila 9. září 1996 během turné Poor Touring Me.

V následujících desetiletích se pravidelně vracela do pražských hal i na velké venkovní plochy. Koncert v rámci Prague Rocks na letišti v Letňanech dne 22. června 2022 byl podle oficiálního archivu jedenáctým vystoupením Metallicy v Praze.

České koncerty ukazují, že kapela zde dávno nepřitahuje pouze generaci, která vyrůstala na kazetách v osmdesátých a devadesátých letech.

V publiku se potkávají rodiče s dětmi, fanoušci thrashových začátků, posluchači Černého alba i lidé, kteří Metallicu objevili prostřednictvím streamovacích služeb, sociálních sítí nebo seriálu Stranger Things, jenž znovu zpopularizoval titulní skladbu alba Master of Puppets.

V roce 2014 jsem navštívili koncert Metallicy na pražském výstavišti v Holešovicích. To byl ten koncert, co vydatně pršelo.

Zvuk Metallicy: proč je její rukopis tak rozpoznatelný

Základ zvuku Metallicy tvoří rytmická kytara Jamese Hetfielda. Jeho přesné hraní trsátkem směrem dolů, mimořádný důraz pravé ruky a schopnost skládat riffy s jasnou rytmickou identitou ovlivnily několik generací kytaristů.

Lars Ulrich nikdy nestavěl svou hru pouze na technické virtuozitě. Jeho přínos spočívá zejména v aranžérském uvažování, práci s přechody a schopnosti podpořit dramatickou stavbu skladeb.

Kirk Hammett přináší melodická sóla, bluesový základ, hororovou atmosféru a charakteristickou práci s wah-wah pedálem.

Baskytarová role se v jednotlivých obdobích měnila. Cliff Burton rozšiřoval harmonické možnosti kapely, Jason Newsted dodával koncertní agresi a Robert Trujillo přinesl hluboký groove, technickou jistotu a fyzickou plynulost.

Metallica také mistrovsky pracuje s dynamikou. Mnoho jejích skladeb přechází od čistých kytar a pomalu budovaného napětí k mohutným riffům a rychlým pasážím.

Tento princip je slyšet ve skladbách Fade to Black, Welcome Home (Sanitarium), One, The Day That Never Comes a mnoha dalších.

Díky tomu skupina oslovuje posluchače, kteří v hudbě hledají nejen tvrdost, ale také příběh, atmosféru a emocionální vývoj.

Texty: válka, závislost, strach a hledání kontroly

Metallica nikdy nebyla kapelou, která by stavěla především na fantazijních příbězích o démonech, válečnících a mečích. Její texty často vycházejí z konkrétních lidských obav a společenských problémů.

Válka a její následky se objevují v písních Disposable Heroes, One nebo For Whom the Bell Tolls. Závislost a manipulace stojí v centru skladby Master of Puppets.

Duševní krize, izolace a sebevražedné myšlenky se vracejí ve skladbách Fade to Black, The Unnamed Feeling nebo Screaming Suicide.

James Hetfield do textů postupně pouštěl stále více osobních témat. Psával o problematickém vztahu k rodině, závislostech, pocitu opuštění, hněvu, studu i hledání odpuštění.

The God That Failed reaguje na zkušenost s náboženským přesvědčením jeho rodičů. Until It Sleeps pracuje s bolestí spojenou s nemocí a smrtí Hetfieldovy matky. The Unforgiven rozvíjí motiv člověka formovaného tlakem společnosti a očekáváním druhých.

Právě kombinace univerzálních témat a osobní naléhavosti pomohla Metallice překročit žánrové hranice.

Koncertní síla a vztah s fanoušky

Metallica si svou pověst vybudovala především na pódiu. Už v osmdesátých letech hrála s intenzitou, která často překvapovala i publikum slavnějších hlavních hvězd.

Později začala používat masivní produkci, pyrotechniku, pódia umístěná uprostřed stadionů a složité světelné systémy. Přesto zůstává středem koncertu přímý kontakt kapely s publikem.

Seek & Destroy se pravidelně mění v dlouhý společný rituál. Creeping Death doprovází mohutné skandování fanoušků a Master of Puppets zůstává jedním z největších vrcholů setlistu.

Metallica zároveň dlouhodobě archivuje své koncerty, zveřejňuje oficiální záznamy a buduje vlastní fanouškovský ekosystém.

Fanoušci jsou v terminologii skupiny označováni jako její pátý člen. Může to znít jako marketingové heslo, ale zároveň to vyjadřuje skutečnost, že právě oddaná komunita udržela Metallicu i během jejích nejkontroverznějších etap.

Bývalí zásadní členové Metallicy

Ron McGovney – baskytara v první sestavě, 1982

Dave Mustaine – sólová kytara, 1982 až 1983; později založil skupinu Megadeth

Cliff Burton – baskytara, 1982 až 1986; zemřel při nehodě tourbusu 27. září 1986

Jason Newsted – baskytara a doprovodné vokály, 1986 až 2001

Studiová alba Metallicy

  • Kill ’Em All (1983)
  • Ride the Lightning (1984)
  • Master of Puppets (1986)
  • …And Justice for All (1988)
  • Metallica / The Black Album (1991)
  • Load (1996)
  • ReLoad (1997)
  • Garage, Inc. (1998, kolekce coververzí)
  • St. Anger (2003)
  • Death Magnetic (2008)
  • Hardwired… to Self-Destruct (2016)
  • 72 Seasons (2023)

Oficiální diskografie skupiny řadí 72 Seasons jako dvanácté studiové album, protože do studiové řady zahrnuje také coververzové Garage, Inc.

Další zásadní nahrávky a projekty

  • The $5.98 E.P. – Garage Days Re-Revisited (1987)
  • S&M se Sanfranciským symfonickým orchestrem (1999)
  • Lulu s Lou Reedem (2011)
  • Beyond Magnetic (2011)
  • Metallica Through the Never (2013)
  • S&M2 se Sanfranciským symfonickým orchestrem (2020)
  • The Metallica Blacklist (2021)

Odkaz Metallicy

Metallica změnila nejen heavy metal, ale také způsob, jakým může tvrdá hudba fungovat v hlavním proudu. Dokázala, že dlouhé, temné a agresivní skladby mohou oslovit miliony lidí, aniž by se musely vzdát závažných témat.

Ovlivnila skupiny napříč metalem, hard rockem i alternativní hudbou. Její riffy se staly součástí globální populární kultury a skladby jako Enter Sandman, Nothing Else Matters, One nebo Master of Puppets znají také lidé, kteří se jinak o metalovou hudbu téměř nezajímají.

Historie Metallicy však není příběhem nepřetržitého vítězství. Zahrnuje smrt Cliffa Burtona, bolestivý příchod Jasona Newsteda, konflikt s Davem Mustainem, dlouhá turné, závislosti, skupinovou terapii, spor s Napsterem, rozporuplná alba i období, kdy se zdálo, že se skupina může rozpadnout.

Právě tyto praskliny dělají její příběh tak zajímavým. Metallica přežila proto, že se dokázala měnit, přiznat vlastní slabost a opakovaně najít důvod pokračovat.

V roce 2026 stojí na pódiu stejná čtveřice už více než dvě desetiletí. James Hetfield, Lars Ulrich, Kirk Hammett a Robert Trujillo nesou každý jinou část její historie, ale společně dokazují, že Metallica není pouze památkou na zlatou éru thrash metalu.

Je to stále aktivní kapela, jejíž minulost je monumentální, současnost životaschopná a budoucnost nadále otevřená.

Výběr

Topovky kapely

  1. Seek & Destroy
  2. For Whom the Bell Tolls
  3. Fade to Black
  4. Creeping
  5. Master of Puppets
  6. One
  7. Enter Sandman
  8. Nothing Else Matters
  9. The Unforgiven
  10. Sad Bad True
  11. Hero Of The Day
  12. Fuel
  13. Memories Remain
  14. Whiskey In The Jar
Sdílet profil kapely
Jordi
Autor profilu

Jordi

Admin
42 publikovaných článků
Všechny články autora
Jordi je mozek, zakladatel a hlavní programátor celého projektu. Stručně řečeno: všechno, co tu funguje (nebo zrovna nefunguje), jde za ním. Hudba pro něj není jen koníček, ale celoživotní vášeň. První údery do bicích rozdal už ve čtyřech letech a rytmus mu v žilách pulzuje dodnes. Jeho absolutní domovinou je glam metal, takže ho spolehlivě najdete tam, kde hrají legendární Mötley Crüe nebo současní tahouni žánru Crashdïet.
Diskuze

0 komentářů

    Zatím tu nejsou žádné komentáře. Buď první, kdo se zapojí do diskuze.

    Reklama Reklama