Když jsem se dozvěděl, že Chester už není, nevnímal jsem okolí

20. července roku 2017. Den, kdy svět metalu zažíval další smutek. Človek si tak nějak posteskne, zavzpomíná a řekne R.I.P. Tahle událost pro mne byla zcela jiná. Bylo to, jako když odešel na věky někdo z rodiny.

Už to bude skoro 10 let, co ná Chester Bennington opustil. Pamatuji si přesně tu chvíli, kdy jsem se to dozvěděl. S kamarády jsme byli v náladě, naprostá pohoda v okolí pražské letné. Když už jsme se tak nějak rozcházeli, s jedním mojim kamarádem jsme si to štrádovali do stanice metra Vltavská. Samozřejmě již byl večer a intervaly metra byly souprava za cca 10 minut. Tak si tam sednem na tu lavici, vytasím telefon a prohlížím si události. Hlavní zpráva, že zpěvák Linkin park zemřel. Několikrát jsem si ten titulek četl, v hlavě mi šrotovalo, že to nemůže být pravda. Začal jsem číst podrobnosti článku, proč a jak k tomu došlo. Bohužel, všechno do sebe zapadalo a mě začlo docházet, že to je bohužel realita a žádný zlý sen.

Najednou se mi zamlžilo před očima, nekoukal jsem do telefonu, koukal jsem na zem. Vše utichlo. Nevnímal jsem ostatní kolemjdoucí ani to, že souprava metra už ujela. Kamarád Kuba, co seděl vedle mě, byl ve veselé náladě, že mu nevadila souprava metra, která už odjela. Najednou jsem přišel k sobě, podíval jsem se na něj a povídám mu, Chester z Linkin Park zemřel. Kuba poslouchal převážně rap a o rockové či metalové hudbě jsem s ním nikdy nemluvil. Jeho reakce byla něco v tom smyslu, že je to samozřejmě v prdeli a začal tam vytahovat nějaká čísla úspěchů, která ta kapela měla. Což mě vlastně i potěšilo, protože nedával třeba najevo, že ho tato hudba asi nezajímá, ale tu kapelu v podstatě uznával. I tak, skvělý večer byl zakončen úplně jinak, než tomu pravidelně bývalo.

Jakoby odešel člen rodiny

Jet domu a usínat s pocitem, že kapela mé puberty už nebude nikdy to a ani nemůže být tím, co bývala, bylo dost deprimující. V hlavě se mi honily myšlenky, jak na to reagují další fandové Linkin Park a hlavně těch, co jsem znal osobně. A vlastně nejen fandové. A co taková kapela jako taková? To je prostě konec Linkin Park, jak jsme je znali. Světlo se zhaslo, odpojilo a jestli bude vůbec opětovně připojeno, už to bude mít jinou barvu. Kdybych tak mohl říct, stalo se a nějak se přes to přenesu jako to bylo u odchodu jiných osobností. Nešlo to a dost mě to trápilo. Dneska mě to štve a mrzí a říkám si, jaké by to bylo, kdyby tu Chester stále byl.

Měsíc po koncertu v Letňanech

Co bylo ale úplně šílené, že jsem si říkal, jak je to vlastně vůbec možné? Vždyť zhruba před měsícem jsem na Linkin Park byl v Letňanech. Koncert, který jsem si náramně užil a říkal jsem si, že až se tu kapela opět objeví, já tam nebudu chybět. Nenapadlo by mě, že za měsíc si řeknu, že Chestera už živě neuvidím, protože já tu stále jsem, ale on už ne.

Emoce a slza při poslechu songu

Když Linkin Park vydali speciální edici alba Meteora k jejímu 20. výročí, mohli jsme slyšet dosud neveřejné a nevydané songy. Jedním z nich je song Lost. Když jsem to slyšel poprvé, strašně jsem to prožíval. Vzpomínky na staré časy, protože tenhle song byla prostě éra Hybrid Theory a Metora. Slyším vlastně song, který jsem ještě neslyšel. Slyším Chestera, který už tu není mezi námi a nic takového už nikdy nevznikne. Ten song je tak povedený a Chesterův hlas, jak jinak, dokonalý. Vzbudilo to ve mě emoce a musel jsem zamačkávat slzu. A vím, že takových nás je mnohem a mnohem víc, než si dokážeme představit. A určitě se nemáme za co stydět. Chester Bennington je legenda.