Chris Motionless zůstává fanouškem i na vrcholu: o starých chybách, hrdosti a krvavém dárku

Motionless In White se během dvaceti let proměnili z kapely vyrůstající na klubové metalcorové scéně v jednu z nejvýraznějších formací současného tvrdého rocku. Jejich koncertní produkce vyrostla do rozměrů vhodných pro velké haly, přibyly miliony posluchačů a sedmé studiové album Decades zachycuje skupinu v dosud nejsilnějším období její kariéry. Chris „Motionless“ Cerulli však ani po dosažení vysněných met neztratil pohled člověka, který hudbu nejprve miloval jako fanoušek.

Právě nad tím se zamýšlí v rozhovoru pro magazín Revolver. S nadsázkou se ptá, zda dnes lidé nepovažují otevřené fanouškovství za něco trapného. Pro něj samotného je však stále přirozené nadchnout se pro oblíbenou kapelu, sledovat její tvorbu nebo si vážit okamžiků, kdy může stát vedle interpretů, kteří jej v mládí ovlivnili. Úspěch mu tuto část osobnosti nevzal, spíše mu umožnil dostat se blíže k hudbě, kvůli níž kdysi začínal.

Úspěch, který nepřišel přes noc

Motionless In White nepatří mezi kapely, jež by po jediné virální skladbě okamžitě přeskočily z klubů do arén. Jejich vzestup byl pozvolný a postavený na vytrvalém koncertování, pravidelném vydávání desek a pevné komunitě fanoušků. Výrazný posun přineslo zejména album Scoring the End of the World z roku 2022. Následovaly velké koncerty v londýnské O2 Academy Brixton, Alexandra Palace i vystoupení v newyorské Madison Square Garden.

Chris Motionless nepovažuje pomalejší cestu za nevýhodu. Naopak oceňuje pocit, že si kapela každou další úroveň skutečně odpracovala. Přestože dosáhl více kariérních snů, než si kdysi dokázal představit, k pokračování jej podle vlastních slov nevede pouhé odškrtávání dalších prestižních položek. Nejdůležitější zůstává potřeba tvořit a prostřednictvím hudby zpracovávat vlastní emoce.

Zpěvákem se necítil od začátku

Za svůj největší profesní přešlap Chris označil skutečnost, že svou roli frontmana nezačal brát dostatečně vážně už v prvních letech. Trvalo mu přibližně tři alba, než plně přijal, že není pouze člověkem stojícím u mikrofonu, ale skutečným zpěvákem, jehož hlas a výkon zásadně určují podobu celé kapely.

Toto přiznání dobře ukazuje rozdíl mezi někdejším Chrisem a současným frontmanem Motionless In White. Jeho dnešní projev zahrnuje extrémní vokály, melodické refrény i hlubší polohy inspirované industriálním a gotickým rockem. Vývoj přitom nebyl založen pouze na technice. Stejně důležité bylo získat sebevědomí a smířit se s odpovědností, kterou pozice zpěváka přináší.

Právě schopnost podívat se kriticky na vlastní starší tvorbu patří k nejsympatičtějším částem rozhovoru. Chris se nesnaží představovat katalog kapely jako sérii bezchybných rozhodnutí. Připouští období hledání i skladby, které už dnes nevnímá stejně jako v době jejich vzniku.

„Afraid of the Dark“ překonala i osobní hymnu

Za skladbu, na kterou byl dlouhou dobu nejvíce hrdý, by Chris dříve označil 570. Píseň vydaná v roce 2016 odkazovala na telefonní předvolbu rodného regionu kapely a fungovala jako prohlášení o věrnosti vlastním kořenům i cestě, kterou skupina absolvovala.

Její místo však nyní převzala Afraid of the Dark. Podle frontmana se v ní podařilo ještě přesněji zachytit to, čeho chtěl původně dosáhnout už se skladbou 570. Novější píseň spojuje historii kapely, osobní oběti i povzbuzení pro posluchače, kteří s Motionless In White strávili významnou část života.

Afraid of the Dark se zároveň stala emocionálním středobodem alba Decades. Její hlavní myšlenka se netočí kolem absence strachu, ale kolem rozhodnutí nenechat se jím ovládat. Chris ji věnoval lidem, kteří kapelu během uplynulých dvou desetiletí podporovali a připomněl, že budoucnost nelze pouze očekávat. Člověk se na jejím vytváření musí aktivně podílet.

Setkání s člověkem, který stál u samotného názvu

Ani po setkání s řadou světových hudebních hvězd Chris nezapomněl na okamžik, kdy poprvé skutečně ztratil řeč. Nešlo o největší celebritu metalové scény, ale o Micka Morrise, zesnulého baskytaristu americké skupiny Eighteen Visions.

Volba není náhodná. Eighteen Visions patřili mezi důležité inspirační zdroje začínajících Motionless In White a název kapely byl převzat ze skladby Motionless and White. Setkání s Morrisem tak pro Chrise představovalo kontakt s člověkem spojeným se samotnými základy jeho hudební dráhy.

Podobně jasně odpověděl také na otázku týkající se nejlepšího breakdownu všech dob. Vybral skladbu Love Lost in a Hail of Gun Fire od Bleeding Through. Volba znovu připomíná, že pod velkolepou současnou produkcí Motionless In White stále zůstávají kořeny pevně zapuštěné v americkém metalcoru první poloviny nultých let.

Dárek, který překonal všechny ostatní

Věrná fanouškovská základna přináší nejen podporu, ale také velmi neobvyklé zážitky. Když měl Chris vybrat nejpodivnější předmět, který od některého z příznivců dostal, vzpomněl si na malou kovovou krabičku. Uvnitř se nacházela žiletka potřísněná krví.

Sám přiznal, že jej trochu děsí, že ani po letech tento dárek nic nepřekonalo. Nešlo přitom o historku, kterou by vyprávěl s obdivem. Spíše ukázala, jak daleko někdy může zajít snaha fanouška zaujmout oblíbeného interpreta.

Decades jako pohled zpět i krok dopředu

Nové album Decades vyšlo 17. července 2026 prostřednictvím Roadrunner Records. Nejde však pouze o nostalgickou oslavu výročí. Deska se zabývá psychickou a emocionální vytrvalostí, překonáváním negativity i cenou, kterou člověk zaplatí za dlouhodobé následování jediného cíle.

Kapela zároveň odmítla uzavřít svou hudbu do jedné stylové podoby. Na albu hostují například Corey Taylor ze Slipknot a zpěvačka Skylar Grey. Agresivní Playing God reaguje na toxické prostředí sociálních sítí, zatímco emotivní R.I.P. zachycuje bolestivé ticho po konfliktu mezi dvěma blízkými lidmi.

Chris Motionless dnes působí sebejistěji než kdykoli dříve, zároveň však nezapomíná na pochybnosti, chyby ani kapely, které jej přivedly k tvrdé hudbě. Možná právě proto Motionless In White po dvou dekádách nepůsobí jako formace udržovaná při životě pouhou nostalgií. Stále se chovají jako lidé, kteří mají potřebu něco dokazovat, sobě, času i každému, kdo je během jejich dlouhé cesty odepsal.