Limp Bizkit

Intro

Jen málokterá kapela dokázala během své kariéry vyvolat tolik nadšení, odporu, kontroverzí i nostalgie jako Limp Bizkit. Příběh floridské skupiny je historií raketového vzestupu, bolestivého pádu a návratu, který téměř nikdo neočekával.

Na přelomu tisíciletí nebylo před Limp Bizkit úniku. Jejich videoklipy běžely na MTV, jejich skladby zněly ve filmech, televizních pořadech i wrestlingových arénách a Fred Durst se stal jednou z nejviditelnějších tváří populární kultury. Červená kšiltovka otočená dozadu, široké kalhoty, agresivní gesta a texty založené na frustraci působily jako uniforma generace dospívající na konci devadesátých let.

Stejně rychle, jako se z Limp Bizkit stala jedna z největších rockových kapel světa, se však proměnili také v terč kritiky. Pro část publika představovali hlas outsiderů, kteří neuměli své emoce vyjádřit jinak než hlasitým refrénem. Pro jiné byli symbolem nejhorších vlastností nu metalu: přehnaného ega, prvoplánové agrese, vulgárních textů a komerčního spojení tvrdé hudby s kulturou MTV.

Jenže Limp Bizkit přežili vlastní popularitu, módní vlnu nu metalu, odchody členů, tragédie, dlouhá období bez nové hudby i dobu, kdy se jejich jméno používalo téměř jako urážka. V roce 2026 znovu stojí na největších festivalových pódiích a jejich koncerty navštěvují nejen pamětníci, ale také mladí fanoušci, kteří v době vydání „Nookie“ nebo „Rollin’“ ještě nebyli na světě. Kapela, která bývala považována za pomíjivý produkt přelomu tisíciletí, se nakonec stala jednou z nejodolnějších institucí moderního rocku.

Jacksonville, skateboarding a nápad spojit rap s metalem

Kořeny Limp Bizkit sahají do Jacksonville na Floridě. Za rok vzniku bývá nejčastěji uváděn rok 1994, zatímco oficiální web kapely používá označení „Est. 1995“. Rozdíl pravděpodobně souvisí s tím, zda se za počátek považují první Durstovy pokusy o sestavení skupiny, nebo okamžik, kdy se začala formovat stabilnější sestava používající jméno Limp Bizkit.

Fred Durst vyrůstal obklopen hudebními světy, které se v tehdejší Americe často vnímaly jako oddělené. Zajímal se o hip hop, breakdance, punk, metal i skateboardingovou kulturu. Nechtěl založit klasickou metalovou skupinu ani čistě rapový projekt. Jeho představou byla kapela, v níž by se rapovaný projev mohl střetnout s masivními kytarami a energií hardcoreových koncertů.

Durst nebyl virtuózní instrumentalista ani tradičně školený zpěvák. Jeho silnou stránkou byla vize, instinkt pro publikum a schopnost prosadit vlastní projekt. Pracoval mimo jiné jako tatér a neustále hledal způsob, jak svou kapelu dostat před nové posluchače. Už od začátku chápal, že samotná hudba nestačí. Limp Bizkit potřebovali výraznou identitu, snadno zapamatovatelný název a koncerty, o kterých se bude mluvit.

Klíčovým okamžikem bylo setkání se Samem Riversem. Durst později vzpomínal, že Riverse zahlédl hrát v místním klubu Pier 7 a okamžitě ho zaujal jeho cit pro nástroj. Rivers se nestal pouze baskytaristou. Pomohl Durstovu neurčitému nápadu získat skutečnou hudební podobu a doporučil také svého bratrance Johna Otta, bubeníka s jazzovým vzděláním a podstatně širší technickou výbavou, než jakou obvykle nabízeli hráči místních rap metalových skupin.

První jádro Limp Bizkit tak tvořili Durst, Rivers a Otto. Po krátkých působeních několika kytaristů, mezi nimiž byli Rob Waters a pozdější člen Cold a Evanescence Terry Balsamo, se ke skupině připojil Wes Borland.

Wes Borland: Člověk, bez něhož by Limp Bizkit zněli úplně jinak

Borland představoval přesný opak Freda Dursta. Zatímco Durst působil jako extrovertní frontman spojený s hiphopovou a pouliční estetikou, Borland byl experimentátor obdivující alternativní rock, industriální hudbu, metal, elektroniku a výtvarné umění. Na pódium nevycházel jako obyčejný kytarista. Maloval si tělo, používal masky, kontaktní čočky, bizarní kostýmy a postupně vytvořil jednu z nejvýraznějších vizuálních identit moderního metalu.

Jejich vztah však od začátku provázelo napětí. Borland později připustil, že skupinu krátce opustil ještě před vydáním debutu. Durst a Borland se neshodovali esteticky ani lidsky, ale právě jejich konflikt se stal jedním ze základních motorů kapely. Durst přinášel přímočarost, sloganové refrény a kontakt s publikem. Borland komplikoval jednoduché postupy neobvyklými zvuky, disonancemi, efekty a rytmickými zvraty.

Posledním zásadním článkem klasické sestavy se stal DJ Lethal, vlastním jménem Leor Dimant. Za sebou měl působení v úspěšné hiphopové skupině House of Pain. Když se v roce 1996 připojil k Limp Bizkit, přinesl zkušenost z profesionálního hiphopového prostředí, práci se samply, gramofony a zvukovými kolážemi. Podle dobového profilu magazínu Time právě jeho příchod pomohl původně punkovějšímu zvuku kapely získat charakteristickou elektronickou a hiphopovou vrstvu.

Klasická sestava Fred Durst, Wes Borland, Sam Rivers, John Otto a DJ Lethal byla kompletní.

Podivné jméno jako první marketingový tah

Jméno Limp Bizkit bylo záměrně hloupé, nepříjemné a snadno zapamatovatelné. Durst nechtěl vznešený název, který by naznačoval vážnost nebo umělecké ambice. Chtěl jméno, které část lidí odradí a ostatní přinutí zeptat se, co je to za skupinu.

V různých obdobích kolovaly odlišné příběhy o jeho původu, samotný Durst však vysvětloval, že název měl působit směšně a odpuzovat lidi, kteří by kapelu stejně nepochopili. Tento princip se později stal součástí celé kariéry Limp Bizkit. Skupina opakovaně přijímala věci, za které se jí ostatní vysmívali, a měnila je v součást své značky.

Kapela si rychle vybudovala místní publikum. Její koncerty kombinovaly těžké riffy, rap, skákání do publika, improvizaci a coververze skladeb, které by u metalové skupiny nikdo nečekal. Jednou z nich byla „Faith“ od George Michaela. Limp Bizkit ji hráli mnohem agresivněji než originál a Borlandovo extravagantní vystupování přitahovalo pozornost i lidí, kteří hudbu kapely dosud neznali.

Významnou roli v jejich vzestupu sehráli Korn. Když se tato kapela objevila v Jacksonville, Durst se seznámil s jejími členy a nabídl jim tetování. Baskytarista Reginald „Fieldy“ Arvizu si poslechl demo Limp Bizkit a pomohl jejich hudbu posunout k lidem z hudebního průmyslu. Korn následně vzali tehdy nepodepsané Limp Bizkit na turné, čímž jim otevřeli cestu k celonárodnímu publiku. Demo se dostalo také k producentovi Rossu Robinsonovi, který už měl zásadní podíl na raném zvuku Korn.

Po komplikovaném jednání s několika společnostmi nakonec Limp Bizkit podepsali smlouvu s Flip Records, jejichž nahrávky distribuovalo velké vydavatelství Interscope.

Three Dollar Bill, Y’all$: Syrový začátek bez rádiových kompromisů

Debutové album Three Dollar Bill, Y’all$ vyšlo v roce 1997. Produkoval ho Ross Robinson, jehož metoda stavěla na zachycení psychického napětí, fyzické energie a téměř koncertního výkonu. Nahrávka proto zněla špinavěji, chaotičtěji a méně uhlazeně než pozdější alba Limp Bizkit.

Skladby jako „Pollution“, „Counterfeit“, „Stuck“ nebo „Sour“ ukazovaly skupinu, která ještě neměla dokonale vytvořený hitový vzorec. Durst střídal rap, šeptání, křik a neurotický zpěv. Borland pracoval s podladěnou sedmistrunnou kytarou, nepravidelnými akcenty a zvuky, které občas připomínaly spíše stroje než klasický metalový nástroj. Sam Rivers držel skladby výraznými basovými linkami a John Otto do nich vnášel groove vycházející z funku, jazzu a hip hopu.

Průlom přinesla až coververze „Faith“. George Michael napsal lehkou popovou skladbu, Limp Bizkit ji však proměnili v krátký výbuch, který začínal relativně věrně a následně explodoval do křiku a těžkých kytar. Videoklip se dostal do rotace MTV a kapela začala oslovovat mnohem širší publikum. Debut se neproměnil v okamžitý hit během prvního týdne. Jeho popularita rostla postupně díky koncertům, televiznímu nasazení a turné.

Limp Bizkit se objevili na Ozzfestu a dokázali využít každou možnost, jak na sebe upozornit. Během jednoho z turné vystupovali před obrovskou dekorací připomínající toaletu. Byla to přesně ta kombinace nevkusu, humoru a provokace, která odpovídala jejich charakteru.

Důležitý byl také Family Values Tour, který v roce 1998 organizovali Korn. Společně s Korn, Ice Cube, Orgy a Rammstein představili americkému publiku novou podobu tvrdé hudby. Metalová kytara už nemusela stát proti hip hopu. Oba světy mohly existovat na jednom pódiu, v jedné skladbě a před jedním publikem.

Significant Other: Okamžik, kdy se z kapely stal fenomén

Druhé album Significant Other vyšlo v červnu 1999 a znamenalo obrovský skok. Limp Bizkit si zachovali agresivitu debutu, ale jejich skladby byly přehlednější, produkčně bohatší a podstatně lépe připravené pro rádia a MTV. Deska spojila podladěné riffy, hiphopové beaty, scratching, melancholické mezihry i refrény, které se daly zapamatovat po jediném poslechu.

Úvodní „Just Like This“ fungovala jako sebevědomé prohlášení nové etapy. „Nookie“ nabídla okamžitě rozpoznatelnou basovou linku, neobvyklý kytarový motiv a text o ponížení v nefunkčním vztahu. Durst dokázal osobní frustraci zredukovat na jednoduché věty, které mohly skandovat celé arény.

„Break Stuff“ se stala univerzální hymnou špatného dne. „Re-Arranged“ ukázala introspektivnější stránku kapely a postupně vybudovala napětí od klidných slok až k mohutnému závěru. „N 2 Gether Now“ spojila Limp Bizkit s Method Manem z Wu-Tang Clan a produkcí DJ Premiera, čímž skupina dokázala, že její vztah k hip hopu není pouze povrchní módní dekorací.

Album debutovalo na prvním místě amerického žebříčku Billboard 200. Za první týden se v USA prodalo přibližně 640 tisíc kopií a z Limp Bizkit se během několika měsíců stala jedna z největších kapel své doby. Significant Other a skladby „Nookie“ a „Take a Look Around“ (nachází se na dalším albu) později přinesly skupině celkem tři nominace na cenu Grammy.

Úspěch ovšem nebyl založen pouze na hudbě. Fred Durst se stal mediální postavou, která přesně odpovídala době ovládané MTV. Objevoval se v klipech, rozhovorech, zákulisních pořadech a udržoval kapelu neustále v centru pozornosti. Videoklip „Nookie“, natočený před shromážděným davem fanoušků, podporoval představu, že Limp Bizkit nejsou vzdálené rockové hvězdy, ale vůdci jednoho velkého pouličního společenství.

Woodstock ’99: Koncert, který se změnil v celoživotní obžalobu

Dne 24. července 1999 vystoupili Limp Bizkit na festivalu Woodstock ’99. Akce měla připomenout původní Woodstock a jeho ideály míru, během víkendu se však změnila v symbol organizačního selhání, násilí a chaosu.

Festival se konal na bývalé vojenské základně během extrémního horka. Návštěvníci se potýkali s nedostatkem stínu, drahou vodou, nevyhovující hygienou a narůstající frustrací. V době, kdy Limp Bizkit nastoupili, byla atmosféra v publiku mimořádně napjatá.

Během „Break Stuff“ začali lidé ničit části areálu a používat kusy překližky k davovému surfování. Durst publikum povzbuzoval, aby uvolnilo negativní energii a jeho výroky se později staly jedním z hlavních důkazů používaných proti kapele. V médiích vznikl příběh, podle něhož Limp Bizkit dav prakticky přiměli k výtržnostem.

Skutečnost byla složitější. Jejich vystoupení bezpochyby zvýšilo intenzitu už tak nebezpečné situace a Durst si v rozhodujícím okamžiku nepočínal zodpovědně. Katastrofa však nevznikla během jedné skladby ani vinou jediné kapely. Pozdější dokumenty a analýzy upozornily na dlouhodobé organizační chyby, nedostatečné zabezpečení, vedro, komercializaci akce, selhání infrastruktury i atmosféru agresivity, která se vytvářela celý víkend.

Woodstock ’99 přesto zůstal s Limp Bizkit spojen natrvalo. Pro fanoušky představoval důkaz jejich tehdejší moci nad obrovským davem. Pro kritiky byl okamžikem, kdy se nu metalová zábava změnila v něco nebezpečného.

Chocolate Starfish: Největší vítězství i začátek přesycení

Po úspěchu Significant Other se očekávání dostala na extrémní úroveň. Třetí album Chocolate Starfish and the Hot Dog Flavored Water vyšlo v říjnu 2000. Samotný název dokazoval, že kapela nehodlá dospět způsobem, jaký od ní očekávali hudební kritici. „Chocolate starfish“ byl vulgární odkaz na Freda Dursta, zatímco „hot dog flavored water“ vycházelo z absurdního žertu Wese Borlanda.

Nahrávka byla větší, hlasitější a komerčnější než všechno, co Limp Bizkit vytvořili předtím. „My Generation“ reagovala na kritiku mladých fanoušků a pracovala s odkazem na stejnojmennou píseň The Who. „Rollin’ (Air Raid Vehicle)“ se díky jednoduchému pohybu rukou, mohutnému refrénu a videoklipu natočenému na vrcholu jižní věže Světového obchodního centra stala jednou z nejznámějších skladeb počátku nového tisíciletí.

„My Way“ kombinovala melodický refrén s postupně narůstající agresivitou. „Boiler“ nabízela temnější atmosféru a mimořádně výraznou Borlandovu kytarovou práci. „Take a Look Around“, založená na motivu z filmové série Mission: Impossible, se objevila na soundtracku k filmu Mission: Impossible 2 a výrazně uspěla také v Evropě. V Británii se stala prvním singlem Limp Bizkit, který pronikl do první pětice hitparády.

Album prodalo ve Spojených státech během prvního týdne přibližně 1,05 milionu kopií. V tehdejší éře měření Nielsen SoundScan šlo o jeden z nejvyšších debutů vůbec a o rekordní první týden rockového alba. Deska se dostala na první místo amerického i britského žebříčku. Limp Bizkit už nebyli pouze součástí nu metalové scény. Patřili mezi největší hudební jména planety.

S takovou popularitou však přišlo přesycení. Fred Durst byl všude. Kapela měla několik masivních singlů současně, její videoklipy se neustále opakovaly a média rozebírala Durstovy vztahy, konflikty i výroky. Publikum, které skupinu dříve vnímalo jako hlas outsiderů, ji náhle vidělo jako součást stejného zábavního průmyslu, proti němuž se vymezovala.

Limp Bizkit se stali snadným symbolem všeho, co lidé na nu metalu nenáviděli. Kritici často přehlíželi propracovanost rytmické sekce i Borlandovu zvukovou kreativitu a soustředili se téměř výhradně na Durstovy texty a veřejnou osobnost. Část odporu si kapela způsobila sama. Část vycházela z prostého faktu, že byla příliš úspěšná a příliš viditelná.

Tragédie na Big Day Out

V lednu 2001 vystoupili Limp Bizkit na australském festivalu Big Day Out v Sydney. Během jejich koncertu se v tlačícím davu ocitla šestnáctiletá Jessica Michalik. Utrpěla vážná zranění způsobená nedostatkem kyslíku a o několik dní později zemřela.

Událost zasáhla kapelu i pořadatele a následovalo rozsáhlé vyšetřování. Koroner nakonec nedospěl k závěru, že by za smrt byla právně odpovědná jedna konkrétní osoba. Kritizoval však způsob řízení davu a nedostatečně preventivní přístup organizátorů. Vyšetřování zároveň ukázalo, že Limp Bizkit už po problémech na předchozí australské zastávce požadovali bezpečnější bariérový systém, ale jejich vztah s pořadateli byl konfliktní a komunikace během koncertu selhávala.

Pro kapelu šlo o zlomový okamžik. Obrovské koncerty už nebyly pouze oslavou úspěchu. Ukázaly také, jak nebezpečné může být spojení agresivní hudby, přeplněného prostoru a nedostatečných bezpečnostních opatření.

Wes Borland později spojoval svůj odchod nejen s dlouhodobým vyčerpáním a vnitřními konflikty, ale také s psychickým dopadem tragédie. V říjnu 2001 oznámil, že Limp Bizkit opouští.

New Old Songs: Když Limp Bizkit předali své hity hiphopovým producentům

Krátce po odchodu Wese Borlanda se v diskografii Limp Bizkit objevil projekt, který bývá při zpětném hodnocení jejich kariéry často přehlížen. Dne 4. prosince 2001 vyšlo New Old Songs, první a dosud jediné remixové album kapely. Nešlo o kolekci nových skladeb ani o plnohodnotného nástupce mimořádně úspěšné desky Chocolate Starfish and the Hot Dog Flavored Water. Kapela místo toho nabídla nové verze materiálu ze svých prvních tří studiových alb.

Vznik alba potvrzoval, jak důležitou součástí hudby Limp Bizkit byl vždy hip hop. Nejznámější skladby skupiny dostali k dispozici producenti a remixéři jako The Neptunes, Timbaland, DJ Premier, William Orbit, Butch Vig, Sean „P. Diddy“ Combs, Bosko, DJ Monk nebo samotný DJ Lethal. Výsledkem nebyly pouze lehce upravené verze původních nahrávek. Kytary byly v řadě případů potlačeny, skladby dostaly nové beaty, elektronické vrstvy, samply a podstatně klubovější charakter.

Mezi nejvýraznější položky patří remix „Re-Arranged“ od Timbalanda, v němž hostuje rapper Bubba Sparxxx, nová podoba „Nookie“ od The Neptunes nebo remix „My Way“, o který se postaral legendární DJ Premier. William Orbit přepracoval stejnou skladbu úplně jiným způsobem a ukázal, jak vzdáleně může jedna kompozice znít ve dvou odlišných producentských rukopisech. Třetí verzi tohoto songu upravil DJ Lethal.

Zvláštní pozornost si zaslouží předělávka „Faith“. Původní coververze hitu George Michaela byla spojena s prvním velkým průlomem Limp Bizkit, na New Old Songs však dostala další podobu. Remix nazvaný „Faith/Fame“ využívá prvky skladby „Fame“ Davida Bowieho a obsahuje nově nahranou rapovou pasáž od Everlasta.

Album současně ukázalo, že vztah Limp Bizkit k hip hopu nebyl pouhou pózou vytvořenou pro MTV. Producenti dostali velkou volnost a některé remixy odstranily téměř všechno, co původní skladby spojovalo s metalem. Právě proto New Old Songs část fanoušků rozdělilo. Posluchači očekávající Borlandovy mohutné riffy mohli být z nových verzí zklamaní, zatímco fanoušci hiphopové stránky kapely dostali jeden z nejodvážnějších projektů její diskografie.

Kritické reakce byly převážně rozpačité. Někteří recenzenti oceňovali účast známých producentů a několik povedených experimentů, jiní tvrdili, že odstranění výrazných kytar připravilo skladby o jejich největší sílu. AllMusic například vyzdvihlo jen několik remixů a většinu kolekce hodnotilo jako méně působivou než původní nahrávky.

Přesto nešlo o komerční propad. New Old Songs se dostalo na 26. místo amerického žebříčku Billboard 200 a v únoru 2002 získalo ve Spojených státech zlatou certifikaci. Album tak potvrdilo, že na vrcholu popularity dokázali Limp Bizkit úspěšně prodávat i experimentální kolekci přepracovaných skladeb.

Z dnešního pohledu představuje New Old Songs uzavření první a komerčně nejúspěšnější éry kapely. Obsahovalo materiál z debutu, Significant Other i Chocolate Starfish and the Hot Dog Flavored Water, ale vyšlo už v době, kdy Wes Borland skupinu opustil a Limp Bizkit stáli před hledáním nové identity. Remixové album proto působí jako neobvyklý dodatek k období, během něhož kapela ovládala světová pódia, MTV i prodejní žebříčky.

Bez Borlanda: Results May Vary

Odchod Wese Borlanda zasáhl samotnou identitu skupiny. Limp Bizkit se pokusili uspořádat veřejné hledání nového kytaristy nazvané Put Your Guitar Where Your Mouth Is. Akce přitáhla pozornost, ale zároveň působila jako marketingová podívaná v době, kdy kapela potřebovala nalézt skutečné tvůrčí řešení.

Nakonec se ke skupině připojil Mike Smith, dříve člen kapely Snot. Příprava nového alba však byla chaotická. Nahrávalo se s různými hudebníky, měnily se skladby, producenti i představa výsledné desky. Fred Durst se snažil převzít větší kontrolu a na některých nahrávkách sám hrál na kytaru.

Album Results May Vary vyšlo v září 2003. Jeho název působil téměř jako předem připravená obrana proti reakcím posluchačů. Nahrávka obsahovala tvrdší „Eat You Alive“, osobnější „Build a Bridge“, „Almost Over“ i coververzi „Behind Blue Eyes“ od The Who. Právě ta se stala největším hitem alba a oslovila i posluchače, kteří běžně tvrdou tvorbu Limp Bizkit neposlouchali.

Komerčně nešlo o úplný propad, ale ve srovnání s předchozími dvěma deskami byl ústup zřejmý. Kritické reakce byly mimořádně chladné a kapela působila, jako by hledala směr v době, kdy popularita celého nu metalu začínala klesat. AllMusic později shrnul, že album prodalo výrazně méně, než se očekávalo, a bylo kritiky tvrdě odmítnuto.

Největším problémem nebylo pouze to, že chyběl Borland. Results May Vary postrádalo jednotu. Na jedné straně se snažilo nabídnout starou agresivitu, na druhé zranitelné balady a alternativnější rock. Některé skladby dnes fanoušci hodnotí podstatně lépe než v době vydání, jako celek však deska zachycuje kapelu zmítanou krizí identity.

Borlandův první návrat a The Unquestionable Truth

V roce 2004 se Wes Borland do Limp Bizkit vrátil. Spolupráce však neznamenala návrat k bezstarostné éře Significant Other. Skupina začala s producentem Rossem Robinsonem vytvářet mnohem temnější a političtější materiál.

Výsledkem bylo EP The Unquestionable Truth (Part 1), vydané v květnu 2005. Hudebně připomínalo směs raných Limp Bizkit, industriálního metalu a vlivu Rage Against the Machine. Skladby nesly jednotně názvy začínající slovem „The“, například „The Propaganda“, „The Truth“, „The Priest“ nebo „The Channel“.

Část vokálů vznikala v Praze, kde Durst, Borland a Robinson pracovali v bytě poblíž Karlova mostu. John Otto se kvůli osobním problémům neúčastnil celého nahrávání a na části materiálu ho zastoupil Sammy Siegler.

EP vyšlo téměř bez propagace. Durst chtěl podle vlastních slov vydat hudbu bez masivní marketingové kampaně a znovu zažít pocit, že kapela tvoří sama pro sebe. Borland však tento přístup později označoval za formu sebesabotáže. Nahrávka se prodávala výrazně hůře než předchozí alba a plánovaný druhý díl nikdy nevznikl.

Po vydání kompilace Greatest Hitz v roce 2005 se činnost Limp Bizkit prakticky zastavila. Borland znovu odešel a členové se věnovali vlastním projektům. Kapela nebyla formálně vždy označována za definitivně rozpadlou, ale několik let nefungovala jako skutečně aktivní skupina.

Návrat klasické sestavy

V roce 2009 přišlo oznámení, které mnozí fanoušci považovali za nepravděpodobné. Fred Durst, Wes Borland, Sam Rivers, John Otto a DJ Lethal obnovili Limp Bizkit v klasické sestavě.

Doba se mezitím změnila. Nu metal už nebyl dominantním stylem rádií a hudebních televizí. Linkin Park se hudebně posunuli, Korn experimentovali s různými producenty a elektronickou hudbou a mnoho skupin z přelomu tisíciletí zmizelo nebo hrálo hlavně pro nostalgické publikum.

Limp Bizkit se rozhodli neskrývat před vlastní minulostí. Nevraceli se jako „dospělejší“ kapela, která se omlouvá za staré skladby. Vraceli se jako Limp Bizkit.

Album Gold Cobra vyšlo v roce 2011. Už obal, název i první singly dávaly najevo, že skupina nehodlá hledat modernější identitu za každou cenu. Titulní skladba, „Shotgun“, „Why Try“ nebo „Douche Bag“ pracovaly s klasickým kontrastem Durstova rapu, Borlandových riffů a výrazného groovu rytmické sekce.

Reakce byly rozporuplné. Část kritiků se kapele znovu vysmívala, fanoušci však oceňovali návrat charakteristického zvuku. Gold Cobra nebyla novou revolucí, ale dokázala, že chemie klasické sestavy stále funguje.

Po vydání desky skončila dlouholetá spolupráce s Interscope Records. Limp Bizkit následně podepsali smlouvu s Cash Money Records, vydavatelstvím spojeným především s hip hopem. Začali připravovat album s názvem Stampede of the Disco Elephants.

Album, které se nikdy neobjevilo

Následující desetiletí se stalo jednou z nejpodivnějších etap historie Limp Bizkit. Kapela vydávala samostatné skladby jako „Ready to Go“ s Lil Waynem, „Thieves“, coververzi Ministry, „Lightz“ nebo „Endless Slaughter“. Fred Durst opakovaně mluvil o připravovaném albu, ale termíny se posouvaly a projekt měnil podobu.

Spolupráce s Cash Money skončila a Stampede of the Disco Elephants se postupně proměnilo v téměř mytickou nahrávku. Nebylo jasné, kolik skladeb bylo dokončeno, kolikrát kapela materiál přepracovala a zda bude album někdy vydáno.

DJ Lethal navíc v této době několikrát odešel a znovu se ke skupině přiblížil. Sam Rivers přestal v roce 2015 koncertovat. Později otevřeně uvedl, že trpěl vážným onemocněním jater způsobeným nadměrným pitím alkoholu. Podstoupil transplantaci a v roce 2018 se ke kapele vrátil.

Navzdory absenci nového alba Limp Bizkit pravidelně koncertovali, zejména v Evropě, kde si udržovali velmi silné publikum. Postupně se začala měnit také atmosféra kolem jejich jména. Nenávist, která kapelu provázela v první dekádě nového tisíciletí, slábla. Pro část publika se z Limp Bizkit stala nostalgická připomínka mládí. Mladší generace navíc začala objevovat nu metal bez původního mediálního kontextu a bez povinnosti Dursta nenávidět.

Still Sucks: Sebeironie jako zbraň

V létě 2021 se Fred Durst objevil na festivalu Lollapalooza s šedivými vlasy, mohutným knírem a oblečením připomínajícím staršího muže na dovolené. Proměna vyvolala obrovskou pozornost. Durst pochopil, že už nemůže přesvědčivě hrát pětadvacetiletého rebela v červené kšiltovce. Místo toho si vytvořil novou postavu a začal si hrát s vlastním věkem i pověstí.

Skladba „Dad Vibes“ tuto estetiku proměnila v hudbu. Na Halloween roku 2021 pak Limp Bizkit bez dlouhé kampaně vydali album Still Sucks. Název reagoval na desetiletí kritiky. Kapela neprosila o nové posouzení. Rovnou přijala představu, že podle části světa stále „stojí za nic“, a udělala z ní vlastní vtip.

Deska je krátká, stylově proměnlivá a překvapivě uvolněná. „Out of Style“ nabízí jeden z nejlepších Borlandových riffů novodobé éry. „Dirty Rotten Bizkit“ připomíná agresivitu starších alb. „Turn It Up, Bitch“ se přiklání k hip hopu, „Pill Popper“ k těžkému nu metalu a „Love the Hate“ přímo inscenuje rozhovor lidí, kteří Limp Bizkit současně nenávidí a znají jejich tvorbu podezřele podrobně.

Kritické přijetí bylo vstřícnější než u několika předchozích nahrávek. Recenzenti si všímali zejména sebeironie a skutečnosti, že kapela už nemusí dokazovat vlastní význam. NME popsalo album jako návrat „nu metalových otců“, kteří stále vědí, jak se bavit, zatímco Kerrang! ocenil schopnost skupiny přijmout vlastní pověst a ještě ji zesílit.

Proč začala mladá generace Limp Bizkit znovu milovat

Návrat Limp Bizkit nelze vysvětlit pouze nostalgií. Jejich hudba začala fungovat v novém kulturním prostředí.

Na konci devadesátých let byla kapela součástí každodenního mediálního přetlaku. Lidé nehodnotili jen její skladby, ale také Freda Dursta, MTV, módní styl fanoušků a celou komerční mašinerii kolem nu metalu. Mladší posluchači tento kontext nezažili. K Limp Bizkit se dostali prostřednictvím streamovacích služeb, sociálních sítí, videoher a krátkých koncertních záběrů.

Najednou bylo možné slyšet „Break Stuff“ jako dokonale účinnou koncertní skladbu, aniž by posluchač řešil dvacet let staré spory. Borlandovy riffy začaly být znovu oceňovány pro originalitu. Otto a Rivers byli vnímáni jako mimořádně schopná rytmická sekce, nikoli pouze doprovod Freda Dursta.

Velkou roli sehrálo také to, že se členové přestali brát přehnaně vážně. Durst na koncertech střídal různé kostýmy, pracoval s humorem a proměnil vystoupení ve společnou karaoke party. Kapela přestala bojovat s vlastní minulostí a začala ji používat jako zdroj energie.

Turné Loserville v roce 2024 spojilo Limp Bizkit s Coreym Feldmanem, Bones, Eddy Bakerem, N8NOFACE a Riff Raffem. Šlo o zvláštní kombinaci interpretů, kteří v různých obdobích čelili posměchu nebo stáli mimo hlavní proud. Durst celý projekt pojal jako oslavu outsiderů a lidí, kteří přežili veřejné odmítnutí.

Sam Rivers: Tichý základ celého zvuku

Zatímco Fred Durst a Wes Borland přitahovali většinu pozornosti, Sam Rivers představoval stabilní střed kapely. Jeho basa nebyla pouze nástrojem kopírujícím kytarové riffy. Často vytvářela vlastní melodický a rytmický prostor.

V „Nookie“ je basový motiv důležitější než samotná kytara. V „Re-Arranged“ vytváří Rivers melancholický základ celé skladby. V tvrdších písních drží spojení mezi Ottovými bicími a Borlandovými nepravidelnými zvukovými útoky. Durst po jeho smrti vzpomínal, že Rivers dokázal vzít jakýkoli neurčitý hudební nápad a zahrát ho lépe, než si ho Durst představoval.

Sam Rivers zemřel 18. října 2025 ve věku 48 let. Kapela ho ve svém prohlášení označila za svého bratra, tlukot srdce a duši zvuku. Přesná příčina smrti nebyla při prvních oficiálních oznámeních zveřejněna. Jeho spoluhráči zároveň připomínali, že nešlo pouze o zakládajícího člena, ale o člověka, který pomohl vytvořit samotnou hudební DNA Limp Bizkit.

První koncert bez něj odehráli Limp Bizkit 29. listopadu 2025 v Mexico City. Před vystoupením promítli vzpomínkové video, sledovali ho společně s publikem a celý večer Riversovi věnovali. Na baskytaru ho při koncertování zastoupil Richie „Kid Not“ Buxton, známý ze spolupráce s Ecca Vandal. Nejde však o vyhlášení nového stálého člena, ale o koncertního hudebníka, který pomáhá skupině pokračovat.

Wes Borland v červnu 2026 řekl, že Riverse nelze nahradit a jeho odchod přirovnal ke ztrátě části DNA kapely. Toto vyjádření přesně vystihuje Riversovu roli. Nebyl nejhlasitější osobností Limp Bizkit, ale bez jeho groovu by nejznámější skladby zněly zásadně jinak.

Nová hudba, Battlefield a rok 2026

Ještě před Riversovou smrtí vydali Limp Bizkit 12. září 2025 singl „Making Love to Morgan Wallen“. Název odpovídal jejich tradičnímu absurdnímu humoru. Skladba vznikla v souvislosti s videohrou Battlefield 6 a na autorských kreditech se podílelo všech pět členů klasické sestavy. Kapela se objevila také na skladbě „Battlefield: The After-Party“, která přepracovala herní hudební motiv skladatele Henryho Jackmana.

Singl přinesl Limp Bizkit první prvenství v některém z žebříčků Billboard od roku 2011, když se dostal na vrchol několika specializovaných hardrockových a digitálních hitparád. Nebyl to návrat ve smyslu záchrany zapomenuté kapely. Spíše potvrzení, že skupina znovu získala kulturní význam i mimo své klasické hity.

V roce 2026 pokračovali Limp Bizkit na velkém evropském festivalovém turné. Objevili se na Rock am Ring, Rock im Park, Download Festivalu, Graspopu, Hellfestu a dalších akcích. Dne 11. června 2026 se vrátili také na český Rock for People v Hradci Králové. Oficiální program turné uváděl jejich českou zastávku mezi hlavními evropskými koncerty.

V Hradci Králové odehráli set postavený především na skladbách „Break Stuff“, „My Generation“, „Hot Dog“, „Nookie“, „Rollin’“, „Boiler“, „Take a Look Around“, „Behind Blue Eyes“ a „My Way“. „Break Stuff“ zazněla dokonce na začátku i na konci koncertu. Recenze popisovaly vystoupení jako obrovskou karaoke party, během níž desetitisíce lidí znaly texty nazpaměť a mezi návštěvníky se objevovaly celé skupiny fanoušků převlečených za Freda Dursta.

Šlo zároveň o emotivní období. Kapela pokračovala bez člověka, který stál u jejího vzniku a hrál na všech zásadních nahrávkách. Přesto bylo zřejmé, že Limp Bizkit nechtějí historii uzavřít. Podle zpráv z června 2026 Wes Borland potvrdil, že skupina pracuje na dalších skladbách, ačkoli zatím nebylo oficiálně oznámeno nové album ani datum jeho vydání.

Jak vlastně zní Limp Bizkit

Hudba Limp Bizkit bývá zjednodušeně popisována jako kombinace rapu a metalu. Taková definice ale nevysvětluje, proč jejich nejlepší skladby znějí jinak než tvorba stovek skupin, které se o podobné spojení pokoušely.

Základem není samotná tvrdost, ale groove. John Otto nehraje jako typický metalový bubeník. Využívá synkopy, funkové akcenty, hiphopový cit pro pauzu a schopnost nechat riff dýchat. Sam Rivers dokázal jeho rytmus doplnit basou, která byla současně těžká i melodická.

DJ Lethal nevkládal do skladeb pouze scratching. Používal samply, ruchy, programované beaty a přechody, které spojovaly kytarové části s hiphopovou estetikou. Jeho zkušenosti z House of Pain dávaly Limp Bizkit autenticitu, kterou řada dalších rap metalových kapel postrádala.

Wes Borland vytvořil vlastní kytarový jazyk. Často se vyhýbal klasickým metalovým sólům a místo nich pracoval s texturou, rytmem, tichem a neobvyklými efekty. Dokázal zahrát extrémně jednoduchý riff tak, aby působil nezaměnitelně. Používal sedmistrunné kytary, netradiční ladění, basové struny na kytarových nástrojích i komplikované efektové řetězce.

Fred Durst je technicky nejomezenějším členem klasické sestavy, zároveň je však jejím nepostradatelným katalyzátorem. Jeho texty bývají primitivní, repetitivní a někdy úmyslně dětinské. Právě díky tomu se ale dají okamžitě skandovat. Durst dokáže frustraci, ponížení nebo vztek převést do jedné věty, která funguje před desítkami tisíc lidí.

Jeho nejlepší výkon nespočívá v komplikovaném rýmování. Spočívá v načasování, práci s davem a schopnosti vytvořit pocit, že každá skladba je společným výbuchem kapely a publika.

Kapela, kterou bylo snadné nenávidět

Limp Bizkit se nikdy nestali všeobecně respektovanou skupinou. Ani jejich dnešní návrat neznamená, že se všichni kritici shodli na kvalitě jejich diskografie. Mnoho textů zůstává problematických, část humoru zestárla a období největší slávy bylo spojeno s agresivní atmosférou, kterou kapela někdy podporovala nebo nedokázala kontrolovat.

Současně však nelze jejich význam zredukovat na červenou kšiltovku a několik vulgárních refrénů. Limp Bizkit pomohli přenést tvrdou hudbu do hlavního proudu v rozsahu, který je dnes obtížné představit. Album s extrémními kytarami, scratchingem a rapovaným zpěvem prodalo během týdne více než milion kopií. Jejich skladby znali metalisté, fanoušci hip hopu, návštěvníci diskoték i diváci wrestlingu.

Kapela získala tři nominace na Grammy, dvě její alba se dostala na první místo Billboard 200 a její celosvětové prodeje se podle různých zdrojů pohybují mezi více než třiceti a přibližně čtyřiceti miliony nahrávek. Přesné součty se liší podle období a metodiky, rozsah úspěchu je však nesporný.

Její vliv lze slyšet nejen u dalších nu metalových skupin, ale také v současném prolínání metalu, trapu, hardcoreu a alternativního popu. Dnešní interpreti se už nemusejí omlouvat za to, že spojují těžké kytary s rapem nebo elektronickou produkcí. Limp Bizkit patřili mezi kapely, které tuto hranici pomohly odstranit.

Limp Bizkit po třiceti letech

Příběh Limp Bizkit není klasickou cestou od mladické divokosti k důstojnému rockovému stáří. Kapela nepřestala hrát „Break Stuff“, nezačala se omlouvat za „Rollin’“ a nesnaží se přesvědčit publikum, že její největší hity byly ve skutečnosti hlubokými uměleckými manifesty.

Místo toho přijala vlastní absurditu.

Fred Durst už není symbolem současné mládeže. Stal se postavou, která dokáže svou někdejší image oblékat jako kostým. Wes Borland dál působí, jako by na každé vystoupení přišel z jiné planety. John Otto udržuje skladby rytmicky živé, DJ Lethal propojuje metalový koncert s hiphopovým klubem a odkaz Sama Riverse zůstává přítomný v každé basové lince jejich klasických nahrávek.

Limp Bizkit přežili dobu, kdy byli největší kapelou světa, i dobu, kdy byli považováni za hudební vtip. Nakonec zjistili, že obě polohy mohou existovat současně.

Mohou být přehnaní, dětinští, vulgární a záměrně nevkusní. Mohou však být také hudebně vynalézaví, rytmicky přesní a na koncertním pódiu téměř bezkonkurenčně účinní.

Možná právě proto jejich příběh pokračuje. Limp Bizkit nikdy neslibovali dokonalost ani vytříbenost. Nabídli místo, kde může člověk na několik minut pustit ven frustraci, zařvat refrén a přestat řešit, jestli je taková hudba dostatečně důstojná.

A více než třicet let po prvních koncertech v Jacksonville se ukazuje, že podobné místo lidé stále potřebují.

Studiová alba Limp Bizkit

• Three Dollar Bill, Y’all$ – 1997
  Syrový debut produkovaný Rossem Robinsonem, který představil spojení rapu, metalu, punkové energie a Borlandových experimentálních kytar.
• Significant Other – 1999
  Průlomová deska obsahující skladby „Nookie“, „Break Stuff“, „Re-Arranged“ a „N 2 Gether Now“.
• Chocolate Starfish and the Hot Dog Flavored Water – 2000
  Komerčně nejúspěšnější album skupiny se skladbami „Rollin’“, „My Generation“, „My Way“, „Boiler“ a „Take a Look Around“.
• Results May Vary – 2003
  Jediné studiové album nahrané bez Wese Borlanda. Obsahuje „Eat You Alive“, „Build a Bridge“ a coververzi „Behind Blue Eyes“.
• Gold Cobra – 2011
  Návrat klasické sestavy a charakteristického zvuku kapely po několikaleté nahrávací přestávce.
• Still Sucks – 2021
  Krátká, sebeironická a stylově pestrá nahrávka, kterou Limp Bizkit vydali bez dlouhé propagační kampaně.

New Old Songs se do tohoto seznamu nepočítá, protože jde o remixové album. The Unquestionable Truth (Part 1) z roku 2005 je oficiálně EP a Greatest Hitz z téhož roku představuje výběrovou kompilaci. Přehled šesti studiových alb odpovídá oficiálně uváděné diskografii kapely.

Bývalí členové Limp Bizkit

Sam Rivers – baskytara a doprovodné vokály

Sam Rivers byl jedním ze zakladatelů Limp Bizkit a členem kapely v letech 1994 až 2006, 2009 až 2015 a znovu od roku 2018 do své smrti v roce 2025. V roce 2003 se částečně podílel také na kytarových partech. Jeho výrazné basové linky tvořily společně s bicími Johna Otta rytmický základ nejznámějších skladeb skupiny.

Rob Waters – kytara

Rob Waters patřil k úplně prvním kytaristům Limp Bizkit a ve skupině působil přibližně v letech 1994 až 1995. Hrál ještě před příchodem Wese Borlanda a podílel se na nejranější podobě kapely. Zemřel v roce 2018.

Terry Balsamo – kytara

Terry Balsamo prošel kapelou krátce v roce 1995. Později se proslavil především jako člen skupin Cold a Evanescence. Jeho působení v Limp Bizkit spadá do období, kdy Durst a ostatní teprve hledali stálého kytaristu.

Scott Borland – klávesy a programování

Bratr Wese Borlanda působil v první polovině devadesátých let jako člen zajišťující klávesy a programování. Po odchodu ze stálé sestavy s kapelou nadále spolupracoval jako studiový hudebník a podílel se na některých nahrávkách z jejího nejúspěšnějšího období.

Mike Smith – kytara

Mike Smith, bývalý člen skupiny Snot, nastoupil po prvním odchodu Wese Borlanda. V Limp Bizkit působil mezi lety 2002 a 2004 a podílel se na vzniku alba Results May Vary. Po návratu Borlanda jeho působení skončilo.

Do seznamu bývalých oficiálních členů se běžně řadí Sam Rivers, Rob Waters, Terry Balsamo, Scott Borland a Mike Smith. Wes Borland ani DJ Lethal mezi bývalé členy v současnosti nepatří, přestože oba během historie skupinu na určitou dobu opustili a později se vrátili.

Vedle stálých členů se v koncertní nebo studiové sestavě objevila řada zastupujících hudebníků. Patřili mezi ně například Brian „Head“ Welch, bubeník Sammy Siegler, DJ Franko Carino, baskytaristé Samuel G. Mpungu, Tsuzumi Okai a Danny Connell nebo bubeník Brandon Pertzborn. Tito hudebníci však většinou zastupovali konkrétního člena a nejsou běžně uváděni jako plnohodnotní bývalí členové kapely.