Three Dollar Bill, Y'all

Začátek cesty Limp Bizkit

Když Limp Bizkit v roce 1997 vydali své debutové album Three Dollar Bill, Y’all, představili se jako kapela, která rozhodně nechtěla znít uhlazeně. Deska vznikla pod producentským dohledem Rosse Robinsona a obsahuje třináct skladeb, v nichž se míchá rap, metal, hardcore, funk, scratching a naštvaný projev Freda Dursta.

Na papíře se tedy nachází všechno, co později udělalo z Limp Bizkit jednu z nejvýraznějších kapel přelomu devadesátých let a nového tisíciletí. Výrazné kytary Wese Borlanda, rytmika baskytaristy Sama Riverse a bubeníka Johna Otta, DJ Lethal za gramofony a Fred Durst v roli člověka, který ze sebe potřebuje dostat veškerý vztek.

Jenže právě na debutu tato směs podle mě ještě nefungovala tak dobře jako na následujících deskách.

Syrovost, která se mění v chaos

Three Dollar Bill, Y’all je album plné energie, agrese a mladické potřeby zaujmout za každou cenu. Limp Bizkit se zde nesnaží hledat rovnováhu. Všechno je vytažené téměř na maximum. Kytary jsou těžké, vokály často přecházejí do řevu, jednotlivé skladby mění náladu a rytmus a do toho se neustále ozývají samply a scratching.

Pro část posluchačů může být právě tato nepředvídatelnost největší předností desky. Já v ní však většinou slyším spíše velký chaos. Mnohé skladby působí, jako kdyby kapela měla několik dobrých nápadů, ale nedokázala se rozhodnout, který z nich chce skutečně rozvinout.

Výsledkem je nahrávka, která se neustále někam žene, zastavuje, mění směr a znovu vyráží. Místo napětí ale u mě často přichází únava. Album trvá přibližně hodinu a v závěru už je jeho neučesanost poměrně vyčerpávající.

Wes Borland už ukazoval svůj rukopis

Ani přes svůj negativnější vztah k celé desce nemohu přehlédnout práci Wese Borlanda. Už na debutu je znát, že Limp Bizkit nemají obyčejného metalového kytaristu. Borland používá neobvyklé zvuky, těžké riffy, různé ruchy i zvláštní přechody, které se později staly jedním z hlavních poznávacích znamení kapely.

Problém proto nevidím v jeho schopnostech. Spíše mi připadá, že jeho nápady ještě nejsou zasazené do dostatečně pevných skladeb. Na dalších albech dostaly kytary více prostoru, výraznější refrény a přehlednější strukturu. Tady jsou často jen další součástí zvukového zmatku.

Když porovnávám alba z první éry Limp Bizkit, tedy období před odchodem Wese Borlanda v roce 2001, je pro mě Three Dollar Bill, Y’all jednoznačně nejslabším článkem. Kapela zde sice položila základy svého zvuku, ale podle mého názoru ho ještě nedokázala přetavit v opravdu silné a zapamatovatelné album.

Ani Sam Rivers desku nezachrání

Sam Rivers patřil vždy k muzikantsky nejsilnějším členům Limp Bizkit. Jeho basa dokázala být tvrdá, funková, melodická i dostatečně výrazná na to, aby nebyla pouze doprovodem Borlandovy kytary. Na debutu je jeho práce velmi dobře slyšitelná a místy drží jednotlivé skladby pohromadě.

Ani jeho výkon ale podle mě nestačí k tomu, aby zachránil album jako celek.

Rytmická sekce může být sebevíc přesná a nápaditá, ale potřebuje skladby, které mají jasnější směr. Na Three Dollar Bill, Y’all je několik momentů, kdy se basa, bicí a kytara spojí do opravdu silného groove. Tyto pasáže však často vystřídá další změna, hluk nebo vokální výbuch, který předchozí atmosféru rozbije.

Je to škoda, protože právě Riversova basa naznačuje, jak dobře mohli Limp Bizkit fungovat ve chvíli, kdy nechali hudbu alespoň na několik okamžiků volně dýchat.

Pollution otevírá album správným útokem

Mezi skladby, které si z alba pouštím rád, patří Pollution. Po krátkém intru jde o skutečný začátek desky a okamžitě ukazuje její agresivní charakter.

Skladba má energii, silný riff a Durstův projev zde působí přirozeněji než v některých dalších částech alba. Chaos tentokrát není samoúčelný, protože píseň má dostatečně výraznou kostru. Kapela zní hladově a naštvaně, ale zároveň se dokáže udržet v mezích fungující skladby.

Právě podobných okamžiků bych na desce potřeboval víc.

Sour nabízí potřebnou změnu nálady

Dalším výrazným bodem je pro mě Sour. Skladba ukazuje klidnější a atmosféričtější stránku Limp Bizkit, i když samozřejmě postupně přechází do těžších pasáží.

Na rozdíl od části alba ale změny nálad v Sour nepůsobí náhodně. Napětí se buduje postupně a jednotlivé nástroje dostávají více prostoru. Wes Borland zde předvádí cit pro atmosféru a Sam Rivers skladbě dodává potřebnou hloubku.

Sour je důkazem, že Limp Bizkit dokázali už na debutu pracovat také s dynamikou. Nemuseli neustále útočit, aby zněli intenzivně.

Clunk sází na těžký groove

Clunk patří k těžším a přímočařejším skladbám desky. Právě zde mi neučesanost debutu nevadí tolik jako jinde. Riff je dostatečně výrazný, rytmika tlačí skladbu dopředu a Fred Durst zní agresivně, aniž by úplně zastínil zbytek kapely.

Není to nejznámější skladba Limp Bizkit, ale v rámci alba funguje velmi dobře. Má správnou dávku špíny a přitom nepůsobí jako několik nesouvisejících nápadů spojených do jedné stopy.

Pro mě jde o jednu z písní, které nejlépe vystihují, jak mohl debut znít, kdyby kapela častěji udržela své experimentování pod kontrolou.

Faith jako moment, který překročil hranice alba

Nejvýraznější skladbou debutu se nakonec stala předělávka písně Faith od George Michaela. Limp Bizkit původní skladbu kompletně převrátili a proměnili ji v krátký, výbušný útok postavený na kontrastu mezi klidnějším začátkem a agresivním závěrem.

Právě jednoduchost je její největší výhodou. Kapela zde nemá prostor ztratit se ve vlastních nápadech. Skladba je krátká, přímočará a snadno zapamatovatelná. Durstova interpretace může někomu připadat přehnaná, ale přesně takový přístup k tehdejším Limp Bizkit patřil.

Faith zároveň ukázala, že kapela umí vzít známou skladbu, rozebrat ji a poskládat znovu podle vlastních pravidel.

Album jako symbol konce devadesátých let

Přestože jsem si k Three Dollar Bill, Y’all nikdy nenašel silnější vztah, nemohu popřít jeho význam pro určitou generaci posluchačů. Pamatuji si, že ke konci devadesátých let nosila řada lidí mikiny a trička s motivy tohoto alba. Jeho obal i celková estetika přesně odpovídaly době, kdy se nu metal postupně dostával z klubů do hlavního proudu.

Pro mnoho fanoušků představuje tato deska nejupřímnější a nejméně komerční podobu Limp Bizkit. Kapela ještě nebyla celosvětovým fenoménem a její hudba působila jako nekontrolovaný výbuch frustrace.

Rozumím tomu, proč má album dodnes své obdivovatele. Je syrové, agresivní a nic nepředstírá. To ale ještě neznamená, že se musí dobře poslouchat každému.

Deska, kterou jsem míjel už v pubertě

K debutu Limp Bizkit jsem si nenašel cestu ani v pubertě, kdy jsem podobné nahrávky poslouchal mnohem častěji než dnes. Zatímco následující alba nabízela výraznější skladby, silnější refrény a lépe kontrolovanou energii, Three Dollar Bill, Y’all pro mě zůstávalo hlučnou a nepřehlednou nahrávkou.

Ani s odstupem času se můj pohled příliš nezměnil. Dokážu ocenit jeho historické postavení, muzikantské schopnosti jednotlivých členů i odvahu, s jakou Limp Bizkit vstoupili na scénu. Jako celé album si ho ale pouštět nepotřebuji.

Vrátím se k Pollution, Sour, Clunk a Faith. Zbytek desky pro mě představuje spíše dokument kapely, která teprve hledala způsob, jak svůj chaos proměnit ve skutečně silné skladby.

Three Dollar Bill, Y’all má energii, vztek i osobitost. To všechno však přehlušuje pocit, že Limp Bizkit měli své nejlepší desky teprve před sebou.