Holy Wood (In the Shadow of the Valley of Death)

První skutečné setkání s Marilyn Manson

K albu Holy Wood (In the Shadow of the Valley of Death) jsem se poprvé dostal ještě před koncem základní školy. Nějaké starší nahrávky Marilyn Manson jsem už v té době slyšel, ale právě Holy Wood bylo první celé album, ke kterému jsem si našel cestu.

Možná i proto pro mě má dodnes zvláštní postavení. Nebyla to jen náhodně zaslechnutá skladba nebo videoklip. Byla to nahrávka, do které jsem se mohl ponořit od začátku až do konce a postupně objevovat její atmosféru, jednotlivé vrstvy i myšlenky.

Už při prvním poslechu na mě působila jinak než většina hudby, kterou jsem tehdy znal. Byla tvrdá, temná, znepokojivá a zároveň zvláštním způsobem přitažlivá. Nešlo jen o provokativní image Marilyn Mansona. Za vším tím šokem, make-upem a kontroverzí se nacházely skutečně silné skladby.

Návrat k tvrdšímu zvuku

Holy Wood (In the Shadow of the Valley of Death) vyšlo v listopadu 2000 jako čtvrté studiové album Marilyn Manson. Nahrávka obsahuje devatenáct skladeb a je rozdělena do čtyř částí, jejichž počáteční písmena tvoří jméno ADAM. Produkci měli na starosti Marilyn Manson a Dave Sardy.

Po barevnějším, glamrockovějším a místy futuristickém albu Mechanical Animals znamenalo Holy Wood návrat k tvrdšímu a industriálnějšímu zvuku. Nejde však pouze o kopii Antichrist Superstar. Album si zachovává melodičnost předchozí desky, ale kombinuje ji s mnohem temnější náladou a agresivnějšími kytarami.

Právě toto spojení mi na nahrávce vyhovuje. Marilyn Manson zde dokázal propojit syrovost, chytlavé refrény, industriální zvuk, pomalejší depresivní pasáže i výrazné kytarové riffy. Výsledkem je album, které působí rozsáhle, ale zároveň si zachovává vlastní charakter.

Album vzniklé ve stínu společenské hysterie

Deska vznikala po masakru na střední škole Columbine v roce 1999. Přestože pachatelé nebyli fanoušky Marilyn Mansona, část amerických médií a veřejnosti z něj vytvořila jeden ze symbolických terčů a spojovala jeho tvorbu s násilím mezi mladými lidmi.

Tato zkušenost je v atmosféře alba výrazně cítit. Holy Wood podle mě není pouze vzteklou odpovědí člověka, kterého společnost označila za viníka. Je také pohledem na svět posedlý násilím, zbraněmi, náboženstvím, celebritami, smrtí a potřebou hledat jednoduchého nepřítele.

Manson zde neútočí jen na své kritiky. Míří také na způsob, jakým společnost vytváří slavné osobnosti, následně je ničí a nakonec z jejich pádu udělá další formu zábavy. Album je plné náboženských symbolů, odkazů na americkou kulturu a obrazů mučednictví.

Nemusí člověk rozebírat každý text do posledního detailu, aby cítil, že za skladbami stojí něco víc než pouhá snaha šokovat.

The Love Song

Jednou z prvních skladeb, které bych na albu vyzdvihl, je The Love Song. Už její název působí v kontextu celé nahrávky ironicky. Nejde o běžnou píseň o vztahu mezi dvěma lidmi. Manson pracuje s mnohem temnější podobou lásky a s posedlostí zbraněmi, mocí a autoritou.

Hudebně jde o výborně vystavěnou skladbu s těžkým rytmem a refrénem, který se velmi rychle usadí v hlavě. Kytary nepůsobí zbytečně komplikovaně, ale mají obrovskou sílu.

Právě zde je dobře slyšet jedna z hlavních předností celého alba. Skladba může být agresivní a znepokojivá, přesto zůstává dostatečně chytlavá.

The Fight Song

The Fight Song patří k nejpřímočařejším momentům desky. Nemá potřebu dlouze budovat atmosféru nebo posluchače pomalu připravovat. Nastupuje okamžitě a funguje jako vzdorovitá hymna.

Její hlavní riff je jednoduchý, ale účinný. Společně s úderným refrénem vytváří jednu z těch skladeb, které fungují nejen na albu, ale také na koncertním pódiu.

Mansonův hlas zde zní naštvaně a odhodlaně. Přestože má celé album složitější koncept, The Fight Song ukazuje, že kapela stále dokázala napsat přímočarý hit. Skladba má energii, jasnou strukturu a nic v ní nepůsobí nadbytečně.

Disposable Teens

Za jeden z nejvýraznějších okamžiků alba považuji také Disposable Teens. Jde o skladbu, která v sobě spojuje vše, co na této éře Marilyn Manson fungovalo. Má nezaměnitelný riff, výrazný refrén, silnou atmosféru a téma mladých lidí, které společnost nejprve formuje a následně odhazuje.

John 5 zde ukazuje, že kytarový riff nemusí být technicky složitý, aby se stal okamžitě rozpoznatelným. Důležitý je zvuk, rytmus a správné zasazení do skladby.

Disposable Teens má v sobě vzdor, který musel na mladého posluchače působit velmi silně. Když jsem se k desce dostal před koncem základní školy, podobné skladby ke mně přirozeně promlouvaly. Působily jako hudba někoho, kdo stojí mimo běžná pravidla a odmítá přijmout svět takový, jaký je.

The Nobodies

Úplně jinou náladu přináší The Nobodies. Oproti agresivnějším skladbám jde o mnohem smutnější a melancholičtější moment. Právě díky tomu patří k nejsilnějším písním celého alba.

Začátek působí chladně a téměř odtažitě, ale postupně přichází mohutný refrén. Skladba není založena pouze na tvrdosti. Velkou roli v ní hraje atmosféra, práce s dynamikou a Mansonův emotivnější vokální projev.

Text bývá spojován s událostmi v Columbine a s tím, jak mohou média po tragédii proměnit neznámé pachatele v celosvětově známé postavy. Manson se k následkům Columbine a ke skladbě The Nobodies vyjadřoval také v dobových rozhovorech.

Pro mě jde o píseň, která dokazuje, že Marilyn Manson nepotřeboval pouze křičet nebo provokovat. Dokázal vytvořit také skutečně smutnou skladbu, která si zachovává sílu i po mnoha letech.

The Death Song

The Death Song se vrací k tvrdšímu zvuku, ale její nálada je ještě beznadějnější než u některých předchozích skladeb. Název může znít jednoduše, ovšem v kontextu alba působí jako další část většího celku společně s The Love Song a The Fight Song.

Skladba má výborný rytmus a refrén, který je zároveň chytlavý i nepříjemný. Manson zde pracuje s nihilismem a pocitem generace, která přestává věřit, že ji čeká nějaká smysluplná budoucnost.

Hudebně jde o další ukázku toho, že deska dokáže být tvrdá, aniž by se změnila v jednolitou masu hluku. Jednotlivé nástroje mají své místo a skladba se drží jasně rozpoznatelného motivu.

Burning Flag

Mezi mé nejoblíbenější skladby patří také Burning Flag. Jde o jeden z nejagresivnějších momentů alba a zároveň o píseň, která se nejvíce přibližuje syrovosti starší tvorby Marilyn Manson.

Kytary jsou ostré, rytmus neustále tlačí dopředu a Mansonův vokál zní téměř jako nekontrolovaný výbuch vzteku. Přesto ani zde nejde pouze o bezhlavý chaos. Skladba má pevnou konstrukci a přesně ví, kam směřuje.

Burning Flag je jedním z momentů, kdy album odhazuje melancholii a přechází do otevřeného útoku. Právě tato schopnost střídat nálady pomáhá udržet pozornost i během dlouhé stopáže.

Síla nespočívá pouze v singlech

Přestože jsem vybral šest konkrétních skladeb, Holy Wood pro mě nefunguje jen jako zásobárna jednotlivých hitů. Jeho největší síla spočívá v celkové atmosféře.

Mezi tvrdými písněmi se objevují pomalejší a znepokojivější momenty. Skladby jako In the Shadow of the Valley of Death, Lamb of God, Coma Black nebo závěrečná Count to Six and Die ukazují mnohem křehčí a temnější tvář alba.

Devatenáct skladeb a více než hodina hudby mohou na první pohled působit příliš rozsáhle. Deska však podle mě dokáže posluchače vtáhnout do vlastního světa. Ne každá skladba musí fungovat samostatně jako singl. Některé mají za úkol především budovat příběh a atmosféru.

Právě proto doporučuji poslouchat Holy Wood jako celé album, nikoliv jen jako několik nejznámějších skladeb vložených do náhodného playlistu.

John 5, Twiggy Ramirez a pevná sestava

Velký podíl na kvalitě alba má také tehdejší sestava. John 5 přinesl výrazné kytarové riffy a technickou jistotu, ale nesnažil se každou skladbu zaplnit složitými sóly. Jeho hra slouží písním a pomáhá vytvářet jejich charakter.

Důležitou roli má také Twiggy Ramirez, který se na nahrávce podílel baskytarou, kytarami a dalšími nástroji. Ginger Fish dodává skladbám potřebný tah a Madonna Wayne Gacy dotváří industriální a znepokojivou atmosféru pomocí kláves a elektronických prvků. Podle dobových kreditů se na albu nástrojově podílel také samotný Marilyn Manson.

Kapela zde působí jako pevný celek. Hudba není pouze podkladem pro Mansonovy texty a image. Každý člen pomáhá vytvářet svět, ve kterém se celé album odehrává.

Deska, která nezestárla

Když se k Holy Wood vracím dnes, nepůsobí na mě pouze jako nostalgická připomínka období před koncem základky. Album si podle mě zachovalo velkou část své původní síly.

Témata mediální manipulace, hledání viníků, fascinace násilím, kultu celebrit a proměňování tragédií v zábavu bohužel nepůsobí jako něco, co by zůstalo uvězněné v roce 2000. V některých ohledech je deska možná ještě aktuálnější než v době svého vydání.

Samozřejmě je pevně spojená s určitou hudební érou. Industriální prvky, produkce i Mansonův tehdejší způsob zpěvu jsou okamžitě rozpoznatelné. To však podle mě není slabina. Album má vlastní identitu a nesnaží se znít nadčasově tím, že by se zbavilo všeho výrazného.

Jeden z vrcholů Marilyn Manson

Holy Wood (In the Shadow of the Valley of Death) pro mě patří k tomu nejlepšímu, co Marilyn Manson během své kariéry vytvořil. Nabízí tvrdé riffy, silné refrény, temnou atmosféru i dostatek pomalejších momentů, díky kterým nepůsobí jednotvárně.

Skladby The Love Song, The Fight Song, Disposable Teens, The Nobodies, The Death Song a Burning Flag představují hlavní důvody, proč se k albu opakovaně vracím. Každá z nich ukazuje trochu jinou stránku kapely, ale všechny spojuje výrazný rukopis této éry.

Pro mě navíc zůstane deskou, prostřednictvím které jsem Marilyn Manson poprvé skutečně poznal. Starší skladby jsem sice slyšel už předtím, ale až Holy Wood mi ukázalo, že za kontroverzní postavou a provokativními obrazy se nachází také promyšlená a hudebně silná tvorba.

I po letech ji považuji za jednu z nejucelenějších, nejtemnějších a nejpůsobivějších nahrávek Marilyn Manson. Je to album, které dokázalo zachytit konkrétní okamžik v jeho kariéře, ale současně ho výrazně překročilo.