Decades

Motionless In White se na albu Decades neohlížejí za svou minulostí s přehnanou nostalgií. Místo toho berou vše, co během své kariéry vybudovali a vrhají to posluchači přímo do tváře v modernější, sebevědomější a mimořádně energické podobě. Sedmé studiové album americké kapely vyšlo 17. července 2026 prostřednictvím Roadrunner Records a symbolicky připomíná dvě desetiletí její existence.

Za sebe musím říct, že jde prozatím asi o nejlepší album Motionless In White, jaké jsem kdy slyšela. Kapela na něm neztrácí nic ze své temnoty, tvrdosti ani teatrálnosti, ale zároveň zní neuvěřitelně svěže. Decades není deskou, která by spoléhala jen na známé postupy a slavné jméno. Je to album nabité energií, výraznými refrény, elektronikou, agresivitou i atmosférou, které dokáže držet pozornost od začátku až do úplného konce.

Skladby

Album otevírá titulní skladba „Decades“ a lepší začátek si snad ani nešlo přát. Přichází bez zbytečného čekání a okamžitě ukazuje, v jaké formě se Motionless In White nacházejí. Je tvrdá, úderná a především nabitá energií, která se rozjede hned v prvních okamžicích a ne a ne polevit.

Právě „Decades“ se pro mě stala nejsilnější skladbou celé desky. Má v sobě všechno, co od Motionless In White očekávám, ale zároveň působí větší, sebevědomější a výraznější. Je to přesně ten typ skladby, který člověka donutí zvýšit hlasitost a nechat se strhnout, i když původně plánoval album pouze v klidu poslouchat.

Velkým momentem je také „R.I.P.“, ve které hostuje Skylar Grey. Její hlas vytváří zajímavý kontrast k temnějšímu a tvrdšímu světu kapely. Skladba díky tomu získává silnější emotivní rozměr, aniž by přestala znít jako Motionless In White.

Dalším jasným vrcholem je „Playing God“ s Corey Taylorem ze Slipknot. Hostování zde nepůsobí jako laciná snaha přitáhnout pozornost známým jménem. Coreyho agresivní projev do skladby přirozeně zapadá a ještě více zdůrazňuje její vztek, tlak a nekompromisní atmosféru. Text se navíc zaměřuje na toxicitu internetového prostředí, negativitu a rozdělování společnosti prostřednictvím sociálních sítí.

Přestože právě „Decades“, „R.I.P.“ a „Playing God“ patří mezi skladby, ke kterým se budu vracet nejčastěji, zbytek alba za nimi nijak výrazně nezaostává. Na desce prakticky není místo, při kterém bych měla potřebu skladbu přeskočit. Každá nabízí trochu jinou podobu kapely, ale dohromady fungují jako jeden promyšlený celek.

Výkon

Chris Motionless na albu předvádí jeden ze svých nejpřesvědčivějších výkonů. Dokáže přecházet mezi agresivním řevem, hlubším výrazem i čistými melodickými polohami, aniž by některá z nich působila slaběji než ostatní. Jeho hlas je jedním z hlavních důvodů, proč deska funguje nejen jako tvrdé metalové album, ale také jako emotivní a místy až filmově působící celek.

Velkou zásluhu má samozřejmě i zbytek kapely. Kytary jsou masivní, bicí neúnavně ženou skladby kupředu a elektronické prvky zde nejsou jen doplňkem na pozadí. Stávají se plnohodnotnou součástí hudby a pomáhají vytvářet moderní, industriální a místy téměř futuristickou atmosféru.

Motionless In White navíc působí jako kapela, která si už nemusí nic dokazovat. Nehledá vlastní identitu a nesnaží se napodobovat někoho jiného. Na Decades přesně ví, čím chce být, a tuto jistotu je možné slyšet téměř v každé skladbě.

Zvuk

Produkce je mohutná, čistá a současná, ale zároveň nepřipravuje hudbu o potřebnou špínu a agresivitu. Tvrdé pasáže mají dostatečný tlak, melodické refrény dokážou vystoupit do popředí a elektronické plochy pomáhají budovat atmosféru, aniž by přehlušily samotnou kapelu.

Album působí velkolepě, ale ne přeplácaně. I přes množství zvukových vrstev se v něm dá dobře orientovat. Jednotlivé nástroje mají prostor a ani v nejtvrdších momentech se hudba nemění v nesrozumitelnou hlukovou stěnu.

Právě propojení moderní elektroniky, metalcorové tvrdosti, gotické atmosféry a výrazných refrénů patří mezi největší přednosti alba. Motionless In White zde dokázali spojit různé části své dosavadní tvorby do podoby, která působí soudržně a přirozeně.

Emoce

Decades není pouze technicky dobře zahrané a profesionálně vyprodukované album. Především má v sobě život. Je v něm slyšet vztek, vzdor, temnota, nadhled i radost z toho, že kapela navzdory všem překážkám stále pokračuje.

Titul desky tak nepůsobí pouze jako připomínka dvaceti let existence. Je v něm cítit určité vítězství. Motionless In White přežili proměny hudební scény, změny sestavy i období, kdy bývali často porovnáváni s jinými kapelami. Na Decades však stojí sami za sebe.

Album mě dokázalo strhnout především svou neustávající energií. Nenabízí jeden silný singl obklopený průměrnými skladbami. Funguje jako celek, který má tempo, atmosféru a jasný směr. Ani při opakovaném poslechu nepůsobí unaveně nebo předvídatelně.

Závěr

Decades je pro mě zatím nejlepším albem Motionless In White, jaké jsem slyšela. Kapela na něm dokázala zachovat všechno, kvůli čemu si ji fanoušci oblíbili, a přitom svou hudbu posunout do ještě mohutnější, modernější a sebevědomější podoby.

Největším vrcholem zůstává titulní „Decades“, která album otevírá s neuvěřitelnou silou a energií. Výrazně se ale neztrácejí ani „R.I.P.“ a „Playing God“. Ve skutečnosti se zde však jen těžko hledá skladba, která by působila jako výplň.

Motionless In White slaví dvě desetiletí existence deskou, která nepůsobí jako pohled do zpětného zrcátka. Naopak ukazuje kapelu, která má stále dostatek energie, nápadů i odvahy pokračovat vpřed. A jestli má Decades představovat začátek další kapitoly, pak bude rozhodně zajímavé sledovat, kam až ji Motionless In White dokážou dovést.