Slave To The Grind

Skid Row na druhém albu přitvrdili, odhodili část líbivé hardrockové uhlazenosti a vytvořili nahrávku, která ani po více než třech desetiletích neztrácí energii, drzost ani sílu.

Když Skid Row v roce 1989 vydali své debutové album, okamžitě se zařadili mezi nejvýraznější kapely tehdejší hardrockové scény. Skladby jako Youth Gone Wild, 18 and Life nebo I Remember You z nich udělaly velká jména a Sebastian Bach se stal jedním z nejvýraznějších frontmanů své generace. Jenže místo toho, aby kapela na druhé desce pouze zopakovala úspěšný recept, rozhodla se výrazně přitvrdit.

Album Slave to the Grind, vydané v roce 1991, není pouhým pokračováním debutu. Je rychlejší, agresivnější, syrovější a místy se dostává až na hranici heavy a thrash metalu. Skid Row zde znějí jako kapela, která má obrovský hlad, dostatek sebevědomí a zároveň vůbec neřeší, zda bude nová hudba dostatečně přístupná pro rádia.

A právě proto je tahle deska tak dobrá.

Žádné pomalé rozkoukávání

Úvodní Monkey Business okamžitě ukazuje, že tentokrát se nebude hrát na jistotu. Temný rozjezd postupně přechází v hutný riff a Sebastian Bach předvádí hlasový výkon, který je směsí kontroly, šílenství a čiré rockové energie. Je to skladba, která posluchače vtáhne do alba a už ho příliš nepustí.

Následující titulní Slave to the Grind pak přidává ještě vyšší rychlost. Jde o zběsilou jízdu s téměř thrashmetalovým tahem, ostrými kytarami a refrénem, který má všechno potřebné k tomu, aby fungoval naživo i po několika desetiletích. Kapela zde zní naprosto semknutě a Sebastian Bach se pohybuje od agresivního řevu až k vysokým tónům s lehkostí, která byla v jeho nejlepší éře téměř neuvěřitelná.

Přitom nejde jen o dvě povedené skladby na začátku. The Threat pokračuje ve vysokém tempu a přináší další výrazný riff, důraznou rytmiku a správně nebezpečnou atmosféru. Skid Row na tomto albu zkrátka nepůsobí jako uhlazená kapela vytvořená pro televizní obrazovky. Zní spíš jako parta, kterou někdo zavřel do studia a nechal ji bez omezení vybít veškerou nahromaděnou energii.

Špinavé riffy, vztek a žádné kompromisy

Další peckou desky je bezesporu Get the Fuck Out. Už samotný název jasně naznačuje, že kapela neměla v úmyslu brát ohledy na citlivější posluchače. Skladba je drzá, vulgární, přímočará a především nesmírně zábavná. Přesně takový hard rock má být. Bez zbytečného přemýšlení, bez omluv a s refrénem, který se okamžitě dostane pod kůži.

Výborně funguje také Livin’ on a Chain Gang. Má hutný groove, výraznou baskytaru a refrén, který se zařízne do paměti. Patří mezi skladby, které možná nejsou při prvním poslechu tak nápadné jako titulní píseň, ale postupem času se k nim člověk vrací stále častěji.

Riot Act je další rychlá a úderná věc, která ukazuje tvrdší tvář kapely. Je krátká, agresivní a neztrácí čas zbytečnými odbočkami. Podobně působí také Mudkicker, jedna z nejšpinavějších a nejhutnějších skladeb celého alba. Kytary by Snake a Scotti Hill zde mají pořádnou váhu a rytmická sekce v podání Rachel Bolana a Roba Affusa tlačí skladbu neustále dopředu.

Právě množství povedených skladeb je jednou z největších předností alba. Nejde o nahrávku, na které by člověk čekal na dva nebo tři známé hity a zbytek pouze přetrpěl. Slave to the Grind nabízí jeden silný moment za druhým. Album prakticky nemá čas začít nudit, protože neustále mění tempo a náladu, aniž by ztratilo vlastní tvář.

Sebastian Bach na vrcholu

Samostatnou kapitolou je výkon Sebastiana Bacha. Jeho zpěv je na této desce doslova všude. Dokáže být agresivní, melodický, hysterický i citlivý. V jednu chvíli řve, jako kdyby se snažil překřičet celý svět a o několik minut později předvede emotivní výkon v pomalejší skladbě.

Nejlepším příkladem je závěrečná Wasted Time. Skid Row sice uměli psát výrazné balady už na debutu, ale právě zde dosáhli podle mě jednoho ze svých absolutních vrcholů. Skladba postupně roste od klidnějšího začátku až k mohutnému finále, ve kterém Bach předvádí jeden z nejsilnějších výkonů své kariéry.

Wasted Time přitom nepůsobí jako povinná balada vložená na album kvůli rádiím. Je temnější, bolestivější a mnohem dramatičtější. Po všech rychlých a agresivních skladbách představuje perfektní zakončení celé desky. Předchozí také pomalejší songy Quicksand Jesus a In A Darkened Room jsem záměre vynechal. Jedna je moc depresivní, druhá bolestivá. Když tyto dva výrazy převrátím na obě skladby, výsledek bude totožný. Jsou to mé temné epizody ze života a nějak se mi o tom nechce rozepisovat.

Jedna z nejlepších nahrávek začátku devadesátých let

Slave to the Grind vyšlo v době, kdy se hudební svět začínal rychle měnit. Hard rock a glam metal postupně ustupovaly nové vlně kapel ze Seattlu a řada tehdejších interpretů začala během několika let působit zastarale. Tahle deska však podobnému osudu unikla.

Důvod je jednoduchý. Skid Row zde nesázejí pouze na tehdejší image, velké účesy a líbivé refrény. Základem alba jsou silné riffy, výborné muzikantské výkony, obrovská energie a skladby, které fungují i bez nostalgie.

Když si člověk projde skladby jako Monkey Business, Slave to the Grind, The Threat, Get the Fuck Out, Livin’ on a Chain Gang, Riot Act, Mudkicker nebo Wasted Time, zjistí, že těch skutečně výborných momentů je na jednom albu až neobvykle mnoho.

Tohle rozhodně není deska, u které bych se nudil nebo čekal, až se konečně objeví povedená skladba. Slave to the Grind je neustále v pohybu, střídá agresivní nářezy s emotivnějšími momenty a ani po letech nezní unaveně.

Pro mě jde nejen o nejlepší album Skid Row, ale také o jednu z nejsilnějších hardrockových a metalových nahrávek, které vyšly na začátku devadesátých let. Je ostré, špinavé, sebevědomé a plné skladeb, ke kterým má smysl se opakovaně vracet.

Album, kterého jsem se nemohl nabažit

Ke Slave to the Grind navíc nemám pouze respekt jako k výborné nahrávce. Je to album, ke kterému mám silný osobní vztah. Když jsem přišel ze školy, pouštěl jsem si ho prakticky den co den. Ať jsem ho slyšel kolikrát chtěl, stále jsem se nemohl zbavit pocitu, že ho ještě nemám dostatečně naposlouchané a nejsem jím úplně nasycený.

Po skončení jsem měl často chuť pustit si ho znovu. Nešlo přitom jen o několik oblíbených skladeb. Celá deska mě dokázala udržet v pozornosti od začátku až do konce a při každém dalším poslechu jsem si na ní našel něco nového. Právě to je podle mě jeden z největších důkazů její kvality. Některá alba člověka po čase omrzí, zatímco Slave to the Grind ve mně probouzelo chuť vracet se k němu stále znovu.