Od nepovedených coverů k metalovému monumentu: sólová alba Ozzyho od nejhoršího po nejlepší

Jen málokterý zpěvák dokázal po odchodu z tak zásadní kapely vybudovat druhou kariéru srovnatelnou s tou první. Když se Ozzy Osbourne v roce 1979 rozešel s Black Sabbath, mnozí pochybovali, zda se ještě dokáže vrátit. Spojení s mladým kytaristou Randym Rhoadsem však odstartovalo jednu z nejúspěšnějších sólových drah v dějinách heavy metalu.

Během následujících desetiletí se po jeho boku vystřídali Jake E. Lee, Zakk Wylde, Gus G. i řada hvězdných hostů. Výsledkem je třináct studiových desek, které zachycují klasický metal osmdesátých let, hledání nového směru, několik slabších období i překvapivě silný závěr kariéry. Nejedná se o hodnocení alb z mé hlavy. Projela jsem žebříčky několik největších metalových magazínů od Kerrang přes Metal Hammer po Revolvermag. Tady jsou výsledky.

Desky, bez kterých by Ozzyho odkaz příliš neutrpěl

13. Under Cover (2005)

Na posledním místě končí album, na němž Ozzy neprezentoval vlastní materiál, ale skladby svých oblíbených interpretů. Došlo na předělávky písní od The Beatles, Johna Lennona, Mountain, Cream, King Crimson nebo The Rolling Stones.

Ozzyho hlas dokáže některým skladbám dodat temnější charakter, celek však působí spíše jako příležitostný projekt než jako plnohodnotná kapitola jeho diskografie. Hudebně nejde o vyloženou katastrofu, album ale neposkytuje mnoho důvodů, proč dát jeho verzím přednost před originály. V rámci třinácti studiových desek proto představuje nejméně podstatnou položku.

12. Black Rain (2007)

Black Rain je těžké, pochmurné a místy překvapivě agresivní album. Zároveň je však sevřené produkcí Kevina Churka, která často zahlazuje přirozenost kapely a nahrazuje ji mohutnou, ale poněkud jednotvárnou zvukovou stěnou.

Silné momenty přinášejí především skladby I Don’t Wanna Stop, Not Going Away nebo titulní Black Rain. Pro Zakka Wyldea šlo o poslední celé studiové album po Ozzyho boku před jeho tehdejším odchodem. Ani jeho charakteristická kytara však nedokázala zakrýt, že skladatelská forma nebyla tentokrát tak přesvědčivá jako v minulosti.

11. Scream (2010)

Po odchodu Zakka Wyldea dostal prostor řecký kytarista Gus G., známý především z Firewind. Jeho technická hra přinesla Ozzyho hudbě modernější a místy progresivnější odstín, samotné písně ale za instrumentálními výkony často zaostávaly.

Nejvýraznějším momentem se stala energická Let Me Hear You Scream, která nabídla dostatečně zapamatovatelný refrén i koncertní potenciál. Zbytek alba střídá zajímavé nápady s materiálem, jenž po doznění nezanechává výraznější stopu. Scream tak působí jako solidně odvedená práce, nikoli však jako deska, která by zásadně rozšířila Ozzyho odkaz.

10. Down to Earth (2001)

Šest let po albu Ozzmosis se Ozzy pokusil přizpůsobit výrazně proměněné metalové scéně. Pomáhali mu Zakk Wylde, baskytarista Robert Trujillo a bubeník Mike Bordin, přesto desce schází pevnější skladatelská identita.

Úvodní Gets Me Through a tvrdší Facing Hell ukázaly, že Ozzy stále dokáže znít nebezpečně. Balada Dreamer se zase zařadila mezi jeho nejúspěšnější pomalé skladby. Album však postupně ztrácí tah a hledání moderního zvuku na něm místy působí příliš vypočítavě. Obsahuje několik silných písní, jako celek ale zůstává nevyrovnané.

Návraty, hledání a pozdní překvapení

9. Ordinary Man (2020)

Po desetileté studiové pauze se od Ozzyho neočekávalo další zásadní album. Producent a kytarista Andrew Watt však kolem něj postavil sestavu, v níž nechyběli Duff McKagan a Chad Smith. Přidali se také Slash, Elton John, Post Malone či Tom Morello.

Ordinary Man se nesnaží napodobovat Osbourneovu tvorbu z osmdesátých let. Místo toho kombinuje metal, klasický hard rock, moderní produkci i popovější momenty. Ne všechna spojení fungují stejně dobře, skladby Under the Graveyard, Straight to Hell a melancholická titulní píseň ale ukázaly Ozzyho v překvapivě silné formě.

Důležitější než stylistická čistota je zde samotná energie. Album nepůsobí jako unavená povinnost slavného veterána, ale jako radostný a současně osobní návrat člověka, který měl stále co říct.

8. Ozzmosis (1995)

Po turné nazvaném No More Tours se Ozzyho odchod do důchodu ukázal jako velmi krátký. Už v roce 1995 vydal Ozzmosis, na němž se vedle Zakka Wyldea podílel také jeho někdejší spoluhráč z Black Sabbath Geezer Butler.

Produkce Michaela Beinhhorna dodala albu uhlazený zvuk, který občas potlačuje přirozenou tvrdost skladeb. Když ale materiál funguje, nabízí velmi působivou kombinaci temnoty a melodiky. Perry Mason patří k nejvýraznějším Ozzyho písním devadesátých let, zatímco See You on the Other Side ukazuje jeho citlivější stránku.

Ozzmosis nedosahuje monumentálnosti předchozí desky, rozhodně však není pouhým dodatkem k uzavřené kariéře.

7. Patient Number 9 (2022)

Poslední Ozzyho studiové album navázalo na spolupráci s Andrewem Wattem, tentokrát však působilo soustředěněji a přirozeněji než Ordinary Man. Seznam hostů připomíná metalovou síň slávy: Tony Iommi, Jeff Beck, Eric Clapton, Zakk Wylde, Mike McCready, Robert Trujillo, Duff McKagan, Chad Smith nebo Taylor Hawkins.

Přes takové množství známých jmen se album nerozpadá na přehlídku jednotlivých hostů. Naopak drží pohromadě jako překvapivě temná, těžká a osobní nahrávka. Titulní píseň, One of Those Days nebo Degradation Rules dokazují, že Ozzy stále dokázal vytvořit materiál hodný svého jména.

Deska následně získala Grammy za nejlepší rockové album, zatímco skladba Degradation Rules s Tonym Iommim zvítězila v kategorii nejlepší metalový výkon. Šlo o důstojné a mimořádně silné završení jeho studiové diskografie.

Když rozhodovaly především kytary

6. Bark at the Moon (1983)

Po tragické smrti Randyho Rhoadse stál Ozzy před téměř nemožným úkolem. Jeho nástupcem se stal Jake E. Lee, který se nesnažil Rhoadse kopírovat a do kapely přinesl vlastní, ostřejší rukopis.

Titulní Bark at the Moon se okamžitě proměnila v jednu z nejznámějších skladeb Ozzyho kariéry. Album nabízí také povedené kusy Rock ’n’ Roll Rebel, Centre of Eternity nebo atmosférickou Waiting for Darkness.

Ve srovnání s prvními dvěma deskami není materiál tak konzistentní, přesto album úspěšně zahájilo novou etapu. Dokázalo, že Ozzyho sólová kariéra nemusí skončit společně s Rhoadsovým životem.

5. No Rest for the Wicked (1988)

Na albu No Rest for the Wicked se poprvé objevil tehdy jednadvacetiletý Zakk Wylde. Jeho dravý tón, výrazná vibrata a agresivní riffy okamžitě změnily charakter Ozzyho kapely.

Desku otevírá výsměch televizním kazatelům Miracle Man, následovaný skladbami jako Crazy Babies, Breaking All the Rules, Bloodbath in Paradise nebo Fire in the Sky. Ne všechny písně patří mezi Ozzyho absolutní klasiku, album ale těží z energie nové sestavy.

Zakk Wylde zde nevystupuje pouze jako další schopný kytarista. Už při debutu působí jako osobnost, která měla Ozzyho hudbu výrazně ovlivňovat po mnoho dalších let.

4. The Ultimate Sin (1986)

Jedno z největších překvapení žebříčku. Sám Ozzy se později netajil tím, že The Ultimate Sin nepatřilo mezi jeho oblíbená alba.

Deska zachycuje Osbourna v období, kdy se heavy metal přizpůsoboval barevné estetice MTV a stále uhlazenější produkci. Jake E. Lee však pod lesklým povrchem servíruje dostatek ostrých riffů. Největším hitem se stala Shot in the Dark, pozornost si ale zaslouží také titulní skladba, Secret Loser, Lightning Strikes nebo epická Killer of Giants.

Produkce zestárla výrazněji než samotné písně. Pod vrstvou typicky osmdesátkového zvuku se stále skrývá velmi silná metalová deska.

Nedotknutelná trojice

3. No More Tears (1991)

Ozzy vstoupil do devadesátých let albem, které spojovalo metalovou tvrdost, velké refrény, balady i nečekaně dospělou atmosféru. Zakk Wylde zde předvedl jeden ze svých nejlepších výkonů a titulní skladbu otevřel nezaměnitelný baskytarový motiv.

Výrazný podíl na úspěchu měl také Lemmy Kilmister. Frontman Motörhead se podílel na textech skladeb Mama, I’m Coming Home, I Don’t Want to Change the World, Desire a Hellraiser.

Album dokázalo oslovit metalové fanoušky i širší rockové publikum, aniž by působilo jako kompromis. Prakticky každá jeho část obsahuje výrazný moment a hned několik skladeb se pevně usadilo v Ozzyho koncertním repertoáru. No More Tears představuje vrchol jeho spolupráce se Zakkem Wyldem a poslední album, které se bez pochybností vyrovná klasikám z počátku osmdesátých let.

2. Diary of a Madman (1981)

Druhé Ozzyho album dokázalo, že úspěch debutu nebyl náhodný. Randy Rhoads na něm rozšířil svůj kytarový jazyk, přidal složitější aranže a ještě výrazněji propojil heavy metal s klasickou hudbou.

Úvodní dvojice Over the Mountain a Flying High Again patří k nejsilnějším začátkům v Ozzyho diskografii. Následují emocionální You Can’t Kill Rock and Roll, dramatická S.A.T.O. a především titulní skladba, která patří mezi nejtemnější a hudebně nejpropracovanější momenty celé jeho sólové tvorby.

Rhoads zahynul při letecké nehodě během následujícího turné v březnu 1982. Diary of a Madman se tak stalo jeho posledním dokončeným studiovým albem s Ozzym a současně bolestivou připomínkou toho, kam se jejich spolupráce mohla dále vyvíjet.

1. Blizzard of Ozz (1980)

Na prvním místě nemohlo skončit téměř nic jiného. Blizzard of Ozz není pouze povedeným sólovým debutem. Je to album, které zachránilo Ozzyho kariéru a pomohlo definovat podobu heavy metalu následujícího desetiletí.

Randy Rhoads zde spojil klasickou eleganci s energií a tvrdostí moderního metalu. Bob Daisley a Lee Kerslake vytvořili rytmický základ, nad nímž mohl vzniknout materiál připomínající výběr největších hitů. I Don’t Know, Crazy Train, Goodbye to Romance, Suicide Solution a monumentální Mr. Crowley patří k samotným základům Ozzyho odkazu.

Album funguje bez hluchých míst a ani po desetiletích neztratilo svou naléhavost. Především ale představilo Ozzyho jako samostatnou osobnost, která nepotřebovala žít pouze ze slávy Black Sabbath. Z muže, jehož kariéra se zdála být u konce, udělalo jednu z největších sólových hvězd heavy metalu.

Odkaz, který nestojí jen na prvních dvou deskách

Žebříčky budou vždy vyvolávat spory. Příznivci Jakea E. Leeho mohou upřednostňovat Bark at the Moon, fanoušci Zakka Wyldea zase nedají dopustit na No More Tears. Někdo může pozdní Patient Number 9 zařadit ještě výše a jiný bude bránit neprávem přehlížené Down to Earth.

Pořadí však dobře ukazuje jednu věc: Ozzyho sólová kariéra nebyla postavena pouze na nostalgii nebo na dvou nesmrtelných albech s Randym Rhoadsem. V každé dekádě dokázal najít nové spolupracovníky, přizpůsobit se proměnám rockové scény a alespoň jednou překvapit posluchače, kteří už jeho kariéru považovali za uzavřenou.