Ve filmu The Dirt se postupně vypařuje humor

The Dirt začíná jako zběsilá komedie. Nakonec ale ukáže, že rock’n’roll má svou krutou cenu

První půlhodina je čistá rocková euforie

Když jsem si poprvé pustil The Dirt, čekal jsem přesně to, co film v prvních desítkách minut nabízí. Šílenství. Alkohol. Drogy. Nahé večírky. Přepálený humor a historky, které jsou tak absurdní, že jim člověk skoro nechce věřit. A upřímně? Fungovalo to skvěle.

Film si ze sebe dělá legraci, nebere se příliš vážně a divák se veze na stejné vlně jako Mötley Crüe v době jejich největší slávy. Každá další scéna je ještě bláznivější než ta předchozí a člověk má pocit, že sleduje jednu velkou rockovou párty.

Tom Zataut, Elektra Recors, How are you?

Humor mizí, aniž si toho všimnete

Jenže pak se něco změní. Ani si nevšimnete kdy. Humor začne nenápadně mizet. Bláznivé historky vystřídají závislosti. Místo smíchu přijdou konflikty. Místo nekonečných večírků osobní tragédie. A najednou si uvědomíte, že už se vlastně vůbec nesmějete.

A právě v tom podle mě spočívá největší síla celého filmu.

The Dirt totiž není oslavou rock’n’rollového života. Jeho první polovina vás nechá zamilovat si ten bezstarostný chaos, aby vám druhá ukázala účet, který za něj každý jednou zaplatí.

Když večírek skončí, přichází realita

Čím déle film pokračuje, tím méně působí jako komedie a tím více připomíná drama o lidech, kteří dostali úplně všechno, ale zároveň přišli o kus sebe. Sláva už nepůsobí tak lákavě. Alkohol není zdrojem zábavy. Drogy přestávají být symbolem rebélie. Všechno se postupně mění v destrukci.

A to je podle mě něco, co spousta diváků při první projekci přehlédne.

Často se mluví hlavně o nejšílenějších scénách filmu. O těch, které se okamžitě staly legendárními a kolují po internetu dodnes. Jenže právě ty slouží jako dokonalý kontrast k tomu, co přijde později. Kdyby byl celý film jen sledem podobných momentů, šlo by o dvě hodiny bezstarostné zábavy.

Jenže skutečný život Mötley Crüe takový nebyl.

Nejde o přesnost. Jde o emoce

Tvůrci velmi chytře nechají diváka nejprve obdivovat ten divoký svět a teprve potom mu ukážou jeho odvrácenou tvář. A právě díky tomu mají tragické okamžiky mnohem větší sílu. Nejsou tam jen proto, aby film působil dramaticky. Jsou důsledkem všeho, čemu se divák předtím smál.

Možná právě proto považuji The Dirt za jeden z nejupřímnějších hudebních filmů posledních let. Ne proto, že by byl stoprocentně věrný skutečnosti. Ostatně i samotní členové kapely přiznali, že některé události byly upravené nebo záměrně přehnané. Ale protože dokáže ukázat něco, co spousta podobných filmů nedokáže.

Rock’n’roll není jen zábava

Rock’n’roll totiž není jen o vyprodaných halách, luxusu a nekonečných večírcích.

Je také o samotě. O závislostech. O ztrátách. O rozpadajících se vztazích. A o okamžiku, kdy si člověk uvědomí, že všechno, co ještě před hodinou působilo jako splněný sen, se může během chvíle proměnit v noční můru.

Právě proto mě na The Dirt nejvíce baví to, že se nebojí přestat být zábavný. Ve chvíli, kdy humor ustoupí realitě, přestává být film pouhou rockovou komedií a stává se příběhem o ceně, kterou za splněný sen nemusí být připraven zaplatit úplně každý.

A možná právě tehdy pochopíte, že ten největší večírek už dávno skončil.