Když všichni chtěli Nirvanu: Jak grunge odsunul metal osmdesátých let do pozadí

Když jedna výběrovka obletěla celé okolí

Mohlo to být někdy kolem roku 1997. Přesný rok už si možná nepamatuji, ale tu situaci mám v hlavě dodnes. Ségra tehdy přinesla domů nějakou výběrovku Nirvany. Nebylo důležité, zda šlo o oficiální vydání, nahranou kazetu nebo doma sestavenou kompilaci. Podstatné bylo jediné. Byla na ní Nirvana.

Jakmile se o té nahrávce dozvěděli ostatní, začali ji ode mě chtít okopírovat. Jeden člověk ji půjčil druhému, někdo si ji přehrál na kazetu, další si chtěl vypálit kopii na CD. Hudba se tehdy šířila úplně jiným způsobem než dnes. Nebyl Spotify, YouTube ani okamžitý přístup k celé diskografii během několika sekund. Když někdo přinesl zajímavou desku, mohla se z ní stát malá místní senzace.

A přesně to se stalo s Nirvanou.

Přiznávám, že jsem potom téměř dva roky neposlouchal skoro nic jiného. Jedna výběrovka mi tehdy stačila jako celý hudební svět. Písničky se přehrávaly stále dokola, až člověk znal každý začátek, každé zachrastění kytary i chvíli, kdy se měl ozvat Cobainův hlas.

Nirvana přišla v pravý okamžik

Nirvana nebyla jedinou grungeovou kapelou a rozhodně nevytvořila celý žánr sama. Pro obrovské množství mladých posluchačů se však stala jeho hlavním symbolem.

Na začátku devadesátých let působila jako naprostý protiklad k tomu, co bylo populární v předchozí dekádě. Osmdesátá léta patřila velkým koncertům, výrazným účesům, naleštěným videoklipům, kytarovým sólům a rockovým hvězdám, které často vypadaly jako bytosti z jiného světa.

Nirvana působila obyčejněji. Kurt Cobain nevypadal jako nedostupný rockový hrdina. Měl rozcuchané vlasy, vytahaný svetr a výraz člověka, který by klidně mohl sedět o několik lavic dál ve škole. Hudba byla hlasitá, špinavá, jednoduchá a zároveň zvláštně naléhavá.

Pro dospívajícího člověka nebylo nutné rozumět každému slovu. Ostatně, kdo tomu vlastně rozuměl, že? Stačilo cítit vztek, zmatek, odcizení nebo neklid, který z těch skladeb vycházel.

Metal osmdesátých let nezmizel, ale přestal být středem pozornosti

Bylo by nespravedlivé tvrdit, že Nirvana zničila heavy metal nebo hard rock. Kapely z osmdesátých let nepřestaly existovat a jejich fanoušci na ně rozhodně nezapomněli. Změnila se však pozornost médií i mladého publika.

To, co ještě před několika lety působilo nebezpečně, divoce a moderně, začalo některým lidem připadat zastaralé. Velké účesy, lesklé oblečení, dlouhá sóla a dokonalá pódiová show najednou stály proti kapelám, které vystoupily v obyčejných džínách a flanelové košili.

Grunge vypadal opravdověji. Alespoň jsme tomu tehdy věřili.

Pro část mladých posluchačů se hard rock a metal osmdesátých let staly hudbou starších sourozenců nebo rodičů. Něčím, co patřilo do minulosti, přestože od vrcholu těchto kapel často uplynulo jen několik let.

Hudební svět dokáže být v tomto směru nemilosrdný. Jedna generace považuje určitou kapelu za revoluci, zatímco další ji během několika let označí za přežitek.

Kazety pomalu ustupovaly cédéčkům

Konec devadesátých let byl zároveň zvláštní přechodnou dobou. Kazety stále běžně fungovaly, ale CD je pomalu a jistě nahrazovala. Doma jsme měli kazety nahrané z rádia, kopie desek od kamarádů i nahrávky, u kterých už člověk ani nevěděl, odkud původně pocházely.

CD působilo moderněji. Nemuselo se přetáčet, jednotlivé skladby šlo snadno přeskakovat a zvuk se po každém přehrání nezhoršoval. Jenže originální disky nebyly pro každého levnou záležitostí. Proto se půjčovalo, přehrávalo na kazety a později také vypalovalo.

Jedna deska tak mohla projít rukama desítek lidí. Každá další kopie měla vlastní obal, ručně napsaný seznam skladeb a někdy také úplně špatné názvy písniček.

Právě tímto způsobem se k nám dostávala hudba. Nebyla samozřejmostí. Člověk ji musel objevit, sehnat a někdy si na ni několik dní počkat. Možná i proto jsme potom jednu nahrávku poslouchali celé měsíce nebo roky.

Před pubertou jsem Nirvaně úplně propadl

Když se dnes na toto období dívám zpětně, musím přiznat, že jsem Nirvaně před vstupem do puberty naprosto propadl. Nešlo jen o několik oblíbených písniček. Bylo to téměř výhradní poslouchání jedné kapely, nebo přesněji jedné výběrovky, která se stala soundtrackem určité části mého dětství.

Tehdy jsem samozřejmě nepřemýšlel nad tím, jaký měla Nirvana vliv na hudební průmysl nebo proč grunge vytlačil část hardrockové scény z hlavního proudu. Prostě mě ta hudba přitahovala.

Byla hlasitá, snadno zapamatovatelná a působila jinak než všechno, co jsem znal předtím.

Možná jsem byl fanouškem Nirvany. Možná jsem byl spíše fanouškem určitého období, nálady a pocitu, který mi její hudba přinášela. V tom věku mezi tím stejně není velký rozdíl.

Na základce jsem byl za kinga, protože spousta těch děcek po mě chtěla, aby jich tu mou výběrovku přehrál na kazetu a vlastně já jsem byl to centrum, od koho se ta hudba šířila dál.

Dnes už vím, že fanouškem Nirvany nejsem

Postupem času jsem začal objevovat další kapely a vracet se také k hudbě, kterou devadesátá léta na nějakou dobu odsunula do pozadí. Heavy metal, thrash metal i hard rock osmdesátých let mi začaly připadat mnohem pestřejší, než jsem si jako dítě dokázal uvědomit.

Dnes už vím, že nejsem skutečným fanouškem Nirvany. Nemám potřebu vlastnit každé její vydání, nevracím se pravidelně k celé diskografii a její hudba pro mě dávno není středem vesmíru.

To ale neznamená, že bych její význam popíral.

Nirvana pro mě představuje vzpomínku na dobu, kdy jedna nahrávka dokázala ovládnout celé okolí. Na dobu, kdy se hudba nepouštěla z telefonu, ale kopírovala se z kazety na kazetu nebo z CD na CD. Na dobu, kdy jsme jednu výběrovku poslouchali tak dlouho, až se její skladby staly součástí našeho života.

Hudební pobláznění, které patřilo k dospívání

Každá generace má kapelu, které na určitou dobu propadne. Někdy u ní zůstane celý život, jindy se později přesune úplně jiným směrem.

Pro mnoho lidí byla v devadesátých letech takovou kapelou právě Nirvana. Její nástup způsobil, že naleštěný hard rock předchozí dekády na nějaký čas působil jako pozůstatek jiné doby. Později se však ukázalo, že dobrá hudba nezmizí jen proto, že se změní móda.

Metal osmdesátých let přežil. Hard rock přežil. Přežila také Nirvana, přestože její příběh skončil tragicky a příliš brzy.

A přežily i naše vzpomínky na kazety, první cédéčka a nahrávky, které jsme si mezi sebou kopírovali.

Možná už dnes nejsem fanouškem Nirvany. Přesto pokaždé, když zaslechnu některou z jejích nejznámějších skladeb, na chvíli znovu vidím tu výběrovku, kterou ségra přinesla domů a kterou potom chtěli všichni kolem mě.