Mötley Crüe

Temnější tvář legendy, která ale ztrácí dech

Když v roce 1994 vyšlo stejnojmenné album Mötley Crüe, fanoušci byli v šoku. Poprvé v historii kapely totiž za mikrofonem nestál Vince Neil, jehož nahradil John Corabi. Pro mnohé to znamenalo konec jedné éry a deska byla už před vydáním odsouzena k neúspěchu.

Přiznávám, že jsem tehdy patřil mezi ty, kteří ji hodnotili hlavně srdcem. Jako velký fanoušek klasické sestavy jsem nedokázal překousnout, že Mötley Crüe zní úplně jinak. Po více než dvaceti letech se ale na album dívám mnohem objektivněji. A přestože dnes mám rád tvrdší, temnější a modernější rock, moje výsledné hodnocení se vlastně příliš nezměnilo.

Nejtvrdší Mötley Crüe v historii

První, co posluchače udeří do uší, je samotný zvuk. Producent Bob Rock dal albu masivní, hutnou produkci, která ani po letech nezní zastarale. Kapela se výrazně odklonila od glam metalu osmdesátých let a zamířila směrem k heavy rocku s výraznými grungeovými a alternativními vlivy.

Mick Mars zde předvádí možná nejlepší výkon své kariéry. Jeho kytary jsou špinavější, agresivnější a technicky propracovanější než kdykoliv předtím. Tommy Lee přidal mohutné bicí a Nikki Sixx napsal řadu zajímavých riffů i temnějších textů.

Velkým přínosem je také John Corabi. Jeho hluboký, chraplavý hlas dodává skladbám úplně jinou atmosféru než Vince Neil. Navíc se výrazně podílel i na samotném skládání materiálu.

Silné momenty, které album drží nad vodou

Deska rozhodně není bez kvalit. Hned několik skladeb patří k tomu nejlepšímu, co Mötley Crüe v devadesátých letech vytvořili.

Za vrchol alba považuji Smoke The Sky. Těžký riff, skvělý refrén a obrovská energie z ní dělají jednu z nejlepších skladeb celé diskografie kapely. Přesně takhle měl znít nový směr Mötley Crüe.

Výborně funguje také emotivní Misunderstood, která nabízí silnou atmosféru i výborný Corabiho vokální výkon.

Další povedenou skladbou jsou Poison Apples, kde kapela ukazuje svou temnější tvář, aniž by rezignovala na melodii. Stejně tak Welcome To The Numb patří mezi nejzajímavější momenty alba díky výborné gradaci i celkové náladě.

Kde se album začíná ztrácet

Právě tady se ale dostáváme k hlavnímu problému celé nahrávky.

Album trvá více než hodinu a během této stopáže začne ztrácet tempo. Přestože jednotlivé skladby nejsou vyloženě špatné, mnoho z nich splývá dohromady. Chybí výraznější melodie, které byly pro Mötley Crüe vždy typické, a deska postupně působí až překvapivě jednotvárně.

Možná je to daň za snahu vytvořit dospělejší a vážnější album. Kapela se záměrně vyhýbala jednoduchým stadionovým refrénům, jenže tím přišla i o část své přirozené chytlavosti.

Výsledkem je deska, kterou spíš obdivuji než si ji skutečně užívám. Oceňuji muzikantské výkony, produkci i odvahu vydat se úplně jiným směrem. Jenže po několika skladbách se přistihnu, že moje pozornost začíná utíkat jinam.

Album, které si zaslouží respekt

Stejnojmenné album Mötley Crüe bývá často označováno za nedoceněnou nahrávku. Do určité míry s tím souhlasím. Rozhodně nejde o propadák, jak se o něm dlouhá léta mluvilo. Je to poctivě natočená rocková deska s výborným zvukem, skvělým Johnem Corabim a několika opravdu silnými skladbami.

Na druhou stranu podle mě ani dnes nejde o zapomenutý klenot, který by neprávem ležel ve stínu ostatních alb. Přes všechny své kvality mu chybí větší množství skutečně zapamatovatelných momentů a především lepší práce s tempem celé desky.

Po letech už tedy album neposuzuji podle toho, že na něm nezpívá Vince Neil. Posuzuji ho jako samostatnou nahrávku. A právě proto musím říct, že mě i dnes spíše respektuje, než aby mě skutečně bavilo.